Jeden z nejlepších ekonomů dvacátého století, Gary Becker, ve své knize Teorie diskriminace argumentuje, že diskriminace je nákladná pro ty, co diskriminují: pokud odmítnete s někým uzavřít obchod jen kvůli jeho nebo její národnosti, pohlaví či barvě kůže, škodíte sami sobě, neboť se připravujete o prospěch, který by pro vás daný obchod měl. Pokud působíte na konkurenčním trhu, nemůžete si diskriminaci dovolit, protože by vás nediskriminující konkurenti vytlačili z trhu. Becker tak ukazuje, že tržní konkurence je účinným nástrojem proti diskriminaci.
Jak upozorňuje David Henderson, základní myšlenky Beckerovy teorie diskriminace se odráží v životním příběhu baseballového managera Branche Rickeyho, jednoho z hlavních hrdinů nového filmu s názvem 42 (sám Becker údajně působil při natáčení jako konzultant). Rickey částečně v touze po sportovním (a finančním) úspěchu uzavřel v roce 1945 smlouvu s hráčem tmavé pleti, Jackie Robinsonem, čímž se jako první vzepřel nepsanému diskriminujícímu pravidlu, podle kterého byla baseballová liga hráčům tmavé pleti uzavřena. Robinson však musel zpočátku čelit diskriminaci i ze strany svých spoluhráčů, kteří by raději zůstali na lavičce, než aby hráli vedle Robinsona. Vedení klubu se však za Robinsona postavilo. Slovy tehdejšího trenéra:
"Je mi jedno, jestli je ten týpek žlutej nebo černej nebo jestli je pruhovanej jako nějaká zasraná zebra. Já jsem trenérem tohohle týmu a já říkám, že bude hrát. A co víc, říkám, že díky němu všichni zbohatnem. A jestliže nevíte, co s penězma, dohlídnu na to, abyste byli vyměněni jinam."
Jinou ilustraci Beckerovy teorie podává jihoafrický novinář a bojovník proti apartheidu Donald Woods ve své autobiografii Asking for Trouble (která je podle mého názoru jednou z nejčtivějších knih svého žánru a která byla v roce 1987 zfilmována pod názvem Volání svobody):
"Hlavní ulice města Umtata, Yorkská ulice, byla každou sobotu ráno plná lidí. Členové kmene [Xhosa] se nahrnuli do města, často na koních, které přivazovali k zábradlí u pošty. Chodníky před usedlými obchody v anglickém stylu se proměňovaly v kompaktní masu červených pokrývek. Dámy bílé pleti, které prchaly do "Maison Charlotte" nechat si udělat nový účes, se ovívaly a říkávaly: "Drahá, dnes ráno není kvůli negrům na chodníku v městě k hnutí." Vzájemně si sdělovaly, jak do nich kdosi strčil a porovnávaly si své stížnosti: "... a drahá, ten zápach!" Ale jejich manželé, kteří se starali o živnosti a obchody si nestěžovali. Peníze nikdy nesmrděly."
To, že peníze nesmrdí, věděl konečně také hostinský Palivec z Haškova Švejka:
"Máš rád Turky?" obrátil se Švejk na hostinského Palivce, "máš rád ty pohanský psy? Viď že nemáš."
"Host jako host," řekl Palivec, "třebas Turek. Pro nás
živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a
žvaň si, co chceš. To je moje zásada."
Možná, že obchod založený na honbě za zisky není podle obecného mínění tím nejvznešenějším nástrojem boje proti diskriminaci; je to nicméně nástroj, který, zdá se, celkem funguje.
