Už nikdy nechci do Čchung-čchingu!

Nedávno jsem v českém překladu jedné knihy narazil na zmínku o čínském městě Čchung-čching. Za použití důvtipu (a podle přiložené fotky) jsem poznal, že se jedná o město, které je jinde ve světě (byť ne všude) známo jako Chongqing. Co mě zpočátku zmátlo, byl český přepis čínštiny, který již v roce 1951 vytvořil významný sinolog prof. Švarný. Tento přepis, jenž nám má přiblížit čínskou výslovnost, je v českých médiích používán dodnes. Je podstatné, jaký přepis čínštiny používáme?

Pokud Češi hovoří pouze česky a žijí izolovaně od cizinců, je víceméně lhostejné, jaký přepis zvolí: důležité je pouze to, aby všichni Češi používali stejný přepis, jinak by byly rozhovory o čínských reáliích poněkud komplikovanější. (Řečeno jazykem ekonomie, jedná se zde o koordinační problém, který je analogický problému, zda jezdit na silnici vlevo či vpravo.)

Od roku 1951 se však svět změnil: v Číně v roce 1956 vznikl pinyin - hlásková abeceda, která byla samotnou Čínou o dva roky později uznána jako oficiální přepis čínštiny do latinky. Ostatní státy postupně začaly pinyin též používat a pinyin se stal v roce 1982 mezinárodním standardem podle ISO. Změny se udály i v Česku: Češi jsou stále méně izolováni od ostatních národů a mluví více jazyky. Co tyto změny znamenají? Stručně řečeno, pro Čechy je stále nákladnější používat specificky český přepis čínštiny: pokud nyní čtou texty o Číně v angličtině (která zpravidla používá pinyin), musejí se s pinyinem seznámit. Pokud navštíví Čínu, opět se bez pinyinu neobejdou. Jsou tak celkem zbytečně nuceni znát dva různé přepisy (případně musí k převodu mezi různými přepisy použít překladač).

Zdá se, že nazrál čas opustit specifický český přepis a "zkoordinovat" se tak se zeměmi, které pinyin již používají (nelze totiž očekávat, že by ostatní země - včetně Číny - akceptovaly Švarného přepis). Náklady této změny by nesli pouze lidé, kteří jsou obeznámeni pouze s českým přepisem a nikoli s pinyinem (těchto lidí nebude pravděpodobně příliš mnoho a navíc budou postupně ubývat). Výnosy potom budou plynout všem, co čtou či budou číst o Číně v cizích jazycích nebo do Číny zavítali či zavítají (těchto lidí by mělo naopak přibývat). Některé české texty už směle pinyin používají. Doufejme, že o Čchung-čchingu už nikdy neuslyším!

(O změně konvencí jsem psal také zde.)

Několik poznámek k bankovní unii

Jednou z hlavních událostí uplynulého týdne bylo dosažení politické dohody ohledně jednoho z klíčových pilířů chystané bankovní unie (např. zde). O "vbrus(e)lení" do bankovního systému jsem psal nedávno. Níže připojuji několik dodatečných komentářů.

1) Oproti původnímu návrhu Komise z června tohoto roku je výsledný kompromis (na nějž měl významný vliv postoj Německa) méně centralizovaný. Původní návrh přisuzoval dominantní roli Komisi, která měla zajistit rychlost rozhodování, avšak na úkor demokratické legitimity a kontroly. Kompromis dává větší prostor Radě a národním resolučním orgánům a Komise je upozaděna.

2) Dohoda předpokládá vytvoření jednotného fondu, do kterého budou přispívat samotné banky. Náklady však ponesou nejen banky, ale i spotřebitelé. Na koho dopadnou náklady více, závisí na elasticitách poptávky a nabídky.

3) EU se rozhodla neúspěšné banky zachraňovat s tím, že náklady na tuto záchranu by měl nést primárně bankovní sektor, tj. akcionáři a věřitelé bank ("bail-in"), a veřejné prostředky by měly být použity až v poslední instanci ("bail-out"). To však pochopitelně není jediné myslitelné řešení. Např. Eugene Fama by banky v problémech raději znárodnil, očistil jejich aktiva a znovu zprivatizoval (viz zde a zde). Aby nedošlo k mýlce - Fama by ze všeho nejraději zavedl do bankovního sektoru trh - tj. neúspěšné banky (jakkoliv "systémově významné") by vždy měly být ponechány svému osudu. Protože však je podle Famy takový systém v současnosti nerealizovatelný - nelze očekávat, že vlády nechají velké banky padnout - máme v podstatě na výběr mezi dvěma zly: záchrana nebo znárodnění a reprivatizace. Pokud se rozhodneme banky zachraňovat, vytvoříme pro ně nežádoucí motivace: banky budou příliš riskovat. Znárodnění a reprivatizace tyto zvrácené motivace nevytváří, proto Fama preferuje tuto možnost.

Jestli je Famův návrh lepší než ten, který přijala EU se asi v nejbližší době nedozvíme, neboť centralizací bankovní resoluce se EU připravila o možnost experimentovat s alternativními přístupy.

Za co se pere Ariel?

Z knihy Ariela Rubinsteina Economic Fables:

"Ano, přiznávám, že je pro mě lákavé považovat se za vypravěče příběhů, filosofa, badatele na poli sociálních věd, vlastně za cokoli, jen ne ekonoma. Kdykoliv se mě někdo zeptá: "Jaké je vaše povolání?" - například na formuláři při vstupu do USA - neodpovím "ekonom", nýbrž použiji neutrální termín "pedagog" (lecturer). Kromě imigračního úředníka a ospalého cestujícího na sedadle vedle mě, nikdo ten formulář neuvidí, přesto vždy odmítám označit se za ekonoma. Má znalost současných ekonomických problémů je omezená. Po většinu mého života mě tyto problémy nezajímaly. Obvykle ekonomickou rubriku novin vyhazuji do koše spolu s rubrikami sport, móda a zdraví."

Znám poměrně dost ekonomů, kteří - podobně jako Rubinstein - zdráhají sami sebe za ekonomy označit. Důvodem je především to, že veřejnost má velmi zkreslené představy (vytvořené zejména právě na základě ekonomických rubrik v novinách) o tom, čím se ekonomové zabývají. (Na druhou stranu existují lidé, kteří se za ekonomy směle prohlašují, jakkoli jsou jejich znalosti základní učebnicové ekonomie omezené.)

 

Rubinstein je znám svými názory ohledně "neužitečnosti" ekonomie (např. zde a zde) a ve své knize jim dává patřičný prostor:

 

"Pokud by modely, které vytváříme v zažloutlých poznámkových blocích nebo na školních tabulích, tvořily základ pro předvídání lidského chování, považoval bych to za zázrak. [...] Přistupuji k ekonomii jako člověk se smyslem pro zvídavost, který se snaží porozumět logice lidských interakcí o trochu lépe."

 

Na několika místech pro ilustraci ukazuje, jak mu jeho znalost teorie rozhodování byla při praktickém rozhodování v životě vždy k ničemu. Jeho chápání ekonomie jako "logiky volby" (ačkoliv ten termín sám nepoužívá) vede k tomu, že občas zní trochu jako ekonom rakouské školy (viz také níže jeho postoj ke kvantitativní ekonomii). 

 

Zajímavá je jeho kritika přílišného důrazu na statistickou významnost (která možná potěší Deirdru McCloskey a Stephena Ziliaka) a také jeho postoj k experimentální ekonomii (který zase možná potěší experimentální ekonomy):

 

"Po mnoho let jsem považoval experimenty v ekonomii za pouhé plýtvání výzkumnými fondy. Nadále nepovažuji kvantitativní výsledky za příliš relevantní. Nicméně experimenty v mých očích stouply poté, co jsem si uvědomil, že sestavení souboru otázek, které dokáží ilustrovat určitý myšlenkový proces je skutečným uměním a poté, co jsem se přesvědčil, že selský rozum někdy klame i ty nejzkušenější."

 

Úsměvné je potom následující přiznání člověka, který je znám především díky svým příspěvkům k teorii vyjednávání: "Opravdu nenávidím smlouvání."

 

Kniha Economic Fables obsahuje řadu podnětných myšlenek a místy je zábavná. Celkově jí však dávám tři hvězdičky z pěti: příklady ekonomických modelů, které Rubinstein používá, jsou ekonomům dobře známé a neekonomy, myslím, moc nezaujmou. Osobní příběhy jsou zajímavé, ale ne zas tak moc. 

 

Hodinový rozhovor s Rubinsteinem naleznete zde.

Jak moc bolí trhání?

Katalánci a Baskové (s možnou podporou fanoušků Realu Madrid) stále hlasitěji volají po samostatnosti. Totéž platí pro Vlámy a Skoty. K tomu všemu má Velká Británie do konce roku 2017 hlasovat o vystoupení z EU a podobné hlasy se objevují i v jiných členských státech. Stane se dezintegrace novým trendem?

Na to lze obtížně odpovědět, ale faktem zřejmě je, že být malý je čím dál atraktivnější (alespoň pokud jde o státy). Již před časem identifikovali Gary Becker (zde a zde) a Richard Posner (zde a zde) některé faktory, které by se za touto zvýšenou atraktivitou mohly skrývat. Alberto Alesina a Enrico Spolaore napsali dokonce celou knihu o optimální velikosti států.
 

1) Výhodou velkého státu (či členství v integračním uskupení) je velký trh bez vnitřních bariér obchodu. Pokud na mezinárodním poli převládá protekcionismus, vyplatí se integrovat do větších celků, v rámci nichž mohou lidé více či méně svobodně obchodovat. Jelikož je však překážek mezinárodnímu obchodu stále méně, klesají výhody integrace a být malý, je stále méně nákladné. Tato úvaha je relevantní zejména pro oblasti, usilující o odtržení od členského státu EU (např. Katalánsko): pokud jsou bariéry obchodu odbourány mezi členskými státy,  není pro Katalánsko důvod být nadále součástí Španělska. Evropská integrace na úrovni státu tak může (možná poněkud paradoxně) vést k dezintegraci na úrovni regionů. Dezintegrace však také není bez nákladů: i při neexistenci cel je mezinárodní obchodování nákladnější než vnitrostátní, neboť více států může znamenat více právních režimů.

2) Velikost státu má i důležité dopady na rozpočet: u velkých států se uplatňují úspory z rozsahu: fixní náklady (náklady na provozování parlamentu a ministerstev, budou podobně vysoké bez ohledu na velikost státu)  se "rozpustí" mezi větší množství lidí . Malé státy jsou však homogennější a veřejně financované statky a služby tak mohou lépe odpovídat preferencím občanů. Menší státy může být také levnější spravovat, neboť je v nich menší pravděpodobnost vnitřních konfliktů. Více menších států zase znamená větší konkurenci mezi nimi a tudíž efektivnější fungování každého z nich (pokud státy plýtvají, je jednodušší se přestěhovat do jiného; aby si státy udržely daňové poplatníky, nemohou si dovolit příliš plýtvat). Oblasti, které usilují o samostatnost, jsou navíc velmi často relativně bohaté a jsou tudíž čistými plátci v rámci společných rozpočtů. Odtržení tedy může znamenat dobrou zprávu pro jejich vlastní rozpočet. To se týká jak Katalánska ve vztahu ke Španělsku, tak třeba Velké Británie ke vztahu k EU. V případě vystoupení státu z EU může dojít ke zvýšení efektivity veřejného sektoru i díky tomu, že unijní orgány jsou oproti státním méně kontrolované pomocí demokratických mechanismů. (To lze doložit např. tím, že zaměstnanci unijních orgánů jsou schopni si prosadit lepší zaměstnanecké výhody než státní zaměstnanci, a také vyšší platy.)

3) Pokud jde o bezpečnostní otázky, i zde se výhody posunuly směrem k menším státům: moderní války jsou stále méně pracovně náročné a stále více náročné na kapitál (tj. používá se relativně méně vojáků a více "strojů"). Je však pravda, že schopnost vytvoření a udržení armády, závisí na velikosti HDP, přičemž větší státy pochopitelně mívají vyšší HDP. Na druhou stranu malé státy mohou "parazitovat" na ochraně větších států či uskupení. NATO sice varovalo Katalánce, že v případě osamostatnění by o členství v této organizaci přišli, lze si však pouze stěží představit, že by se v případě napadení Katalánska Španělsko cítilo bezpečně a chovalo se netečně (za předpokladu ovšem, že by samo nebylo oním agresorem).
 

Svoji roli v otázkách integrace a dezintegrace hraje bezpochyby i řada dalších faktorů (např. národní cítění) a kalkulace nákladů a výnosů je tak komplikovaná. Zejména je také nutno brát v úvahu náklady samotné změny, které mohou být vysoké: např. Španělsko se snaží Katalánsku odtržení ze všech sil ztížit a podobně se chová i Velká Británie vůči Skotsku. Otázkou je, jak se postaví unijní orgány k případnému vystoupení Velké Británie. Je možné, že Komise i Parlament pozitivně, neboť vystoupením Británie bude odstraněna důležitá překážka pro vytvoření unie politické. 

Dvojitý Nelson

V roce 1918 dal jeden z náčelníků kmene Xhosa, Gadla Henry Mphakanyiswa, svému synovi jméno Rolihlahla. Rolihlahla v jazyce Xhosa znamená "ten, který tahá větev stromu" a toto slovo se přeneseně používá ve smyslu "potížista". Nedávno jsem psal, že to, jaké máte jméno, může ovlivnit váš život a Rolihlalhla je toho dalším dokladem. Málokdo se dostal během života do konfliktu s autoritami tak často, jako právě Rolihlahla a vrcholem všeho bylo, že ve svých šestačtyřiceti letech byl na více než čtvrt století uvězněn. To už byl však více znám jako Nelson Mandela.

Mandela byl pro někoho hrdina boje proti apartheidu, zatímco pro jiné byl komunistou (což však Mandela ve své autobiografii vehementně popíral), který podporoval násilí. On sám o tom napsal: "Jedna věc, která mě ve vězení velmi znepokojovala, byl falešný obraz, který jsem proti své vůli vyslal do světa a který mě považoval za světce. Nikdy jsem jím nebyl, a to ani ve smyslu pozemského hříšníka, který zhřešil a usiluje o nápravu." Ať už se Mandela-člověk od Mandely-legendy lišil jakkoliv, faktem je, že obětoval svůj život boji proti amorálnímu systému potlačujícímu lidskou svobodu a inspiroval tím mnoho lidí.

Je na místě si připomenout proč apartheid vznikl. Stručná odpověď je (alespoň podle Thomase Hazletta), že z ekonomických zájmů určité skupiny lidí. V jednom z minulých článků jsem psal, že dobře fungující trhy mohou často vést k potlačení diskriminace: diskriminující většinou škodí sami sobě, takže pokud chtějí v tržní konkurenci obstát, musejí se diskriminace vzdát. Jak tedy může diskriminace vzniknout z ekonomických zájmů? Tehdy, když jsou zájmy prosazovány nikoli prostřednictvím tržní soutěže, nýbrž skrze politiku.

Hazlett píše, že hlavní příčinou vzniku apartheidu byla především obava bílých dělníků o práci, především v dolech. Bílí dělníci museli čelit konkurenci černých pracovníků, kteří byli ochotni pracovat za nižší mzdy. Bílým odborům se postupně podařilo zavádět opatření, která bránila černým volně migrovat a získávat práci. Na straně bílých dělníků byli i bílí zemědělci, kteří zase nelibě nesli fakt, že černoši dávali přednost práci v těžebním průmyslu na úkor práci v zemědělství, což vedlo k zvyšování jejich nákladů. Proti apartheidu naopak stáli - pochopitelně kromě samotných černých obyvatel - majitelé dolů, kteří samozřejmě dávali přednost levnější černé pracovní síle před dražší bílou. Zvláštní koalice černých pracovníků a velkokapitálu však v politické aréně prohrála a vznikl systém, který v průběhu let výrazně zhoršil postavení černých obyvatel: nejenže jim bylo bráněno v řadě ekonomických aktivit, byla jim zároveň upřena politická práva a měli obtížný přístup ke vzdělání. Zpočátku možná nevinně vypadající politika ochrany pracovních míst pro určitou skupinu obyvatel nechala vzniknout nespravedlivému (a neefektivnímu!) systému, jehož důsledky nese Jihoafrická republika dodnes.

Až tedy někdy uslyšíte někoho volat po politických opatřeních omezujících tržní konkurenci,  pod heslem zajištění pracovních míst třeba pro Čechy (na úkor Číňanů nebo právě Jihoafričanů), vzpomeňte si na Nelsona Mandelu. Podobná myšlenka totiž stála u zrodu jednoho z nejohavnějších režimů dvacátého století, proti kterému celý život bojoval.

Je Homo oeconomicus ohroženým druhem?

Moje přednáška v Centru pro teoretická studia 5. 12. 2013.

Nomen (ekon)omen

Báseň Shela Silversteina "Chlapec jménem Sue", kterou proslavil Johnny Cash, vypráví o mladíkovi trpícím celý život tím, že mu otec dal ženské jméno. Posměch a urážky, kterým Sue musí čelit, z něj udělají drsňáka. Sue je odhodlán najít svého otce, jenž ho ve třech letech opustil, a pomstít se mu. Když se ho Sueovi podaří konečně nalézt, otec povídá:

"Drsnej je, synu, tenhle svět,

a musíš bejt tvrdej, jestli máš uspět,

a já věděl, že nablízku ti nebudu moct být.

Tak jsem ti to jméno dal, než "Sbohem!" jsem řek',

a věděl jsem, že budeš tvrďák nebo mastnej flek

a díky tomu jménu se teď umíš bít."

Kdyby Sueův otec žil v dnešní době, mohl by své tvrzení doložit i empiricky.  David N. Finglio na datech z floridských škol z devadesátých let ukázal, že chlapci s dívčími jmény se ve škole dopouštějí více přestupků než ostatní a mají špatný vliv na své vrstevníky.

Co když má žena typicky mužské jméno? Coffey a McLaughlin ukazují, že jí to může občas pomoci ke kariéře. Podle jejich studie na datech z Jižní Karolíny ženy s maskulinními jmény jsou upřednostňovány na funkci soudkyně před kolegyněmi s femininními jmény.

Jména lze dělit i podle jiných kriterií než je pohlaví: několik studií např. ukázalo, že typicky černošská jména jsou v USA (bílými) vnímána negativně a že lidé s černošskými jmény bývají méně často pozýváni na osobní pohovory při žádostech o práci. Pokud zašlete životopis a máte černošské jméno, máte menší šanci být pozváni na pohovor než člověk s bělošským jménem a identickým životopisem. Jak ale ukazují Fryer a Levitt, neznamená to, že mít černošské jméno s sebou nese (za jinak stejných okolností) významné ekonomické náklady. To dává smysl, protože kdyby bylo černošské jméno významnou přítěží, mohli by si černoši jednoduše změnit jména na bělošská a polepšit si. To, že nositelé černošských jmen bývají diskriminováni při přijímacích pohovorech pro ně může podle autorů být paradoxně výhodné: diskriminující zaměstnavatel by stejně při osobním pohovoru barvu pleti žadatele lehce odhalil a černého žadatele by nezaměstnal. To, že jedinci s černošskými jmény nejsou na pohovor vůbec pozváni, tak šetří jejich čas (a také čas diskriminujících zaměstnavatelů). (Podcast nejen o tomto paperu je zde)

Co když se stěhujete do zahraničí za prací? Vyplatí se, změnit si jméno? Těžko říct, ale minimálně imigrantům do USA v první polovině dvacátého století se to podle nového článku autorů Biavaschi, Giulietti a Siddique vyplatilo. Své příjmy si imigrant mohl zvýšit až o 14 %, pokud si zvolil nějaké oblíbené jméno, jako třeba William nebo John.

Studie tedy obecně ukazují, že občas skutečně může záležet na tom, jaké má člověk jméno. Je zajímavé, že rodiče Johnnyho Cashe dali svému synkovi místo skutečného jména pouze iniciály "J. R." - Johnny byl již jejich sedmým dítětem a žádné jméno je údajně nenapadlo. Když Cash nastupoval k letectvu, nemohl iniciály nadále používat a zvolil si tak jméno "John R." Na pódiích si říkal "Johnny" a svoji hudbou vydělal pohádkové jmění. Nakolik mu v životě pomohlo či uškodilo, že ho rodiče pojmenovali "J. R." není jisté; nabízí se však otázka, o kolik méně by vydělal, kdyby se nejmenoval právě Cash.

Studená válka na pracovišti

Mladí zaměstnanci, na rozdíl od předchozí generace, prý stále častěji odmítají zůstávat v práci přesčas. Čeká nás doba, kdy přesčas přestane být normou?

Předně není jisté, jestli k odmítání přesčasů skutečně dochází: výsledky jsou podle všeho získány na základě dotazníkového průzkumu, což není právě spolehlivá metoda sběru dat. Připusťme ale, že odmítání přesčasů mezi mladými je faktem; konec konců, teorie nevylučuje, že by k tomuto jevu v důsledku zvyšování příjmů mohlo docházet: při nárůstu příjmů může totiž převládnout "důchodový efekt", tj. ://zpravy.e15.cz/kancelar/kariera-a-vzdelani/mladi-zamestnanci-se-bouri-proti-prescasum-1039299#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylinklidem stačí pracovat méně hodin k tomu, aby dosáhli dané úrovně životního standardu a proto na zvýšení příjmu reagují upřednostňováním volného času a to i přesto, že za hodinu mohou při vyšších příjmech vydělat více než dříve.

Mají však mladí skutečně vyšší příjem než jejich rodiče? Ano, podíváme-li se na jejich celkový očekávaný příjem v průběhu celého života: ačkoliv průměrný pětadvacetiletý zaměstnanec momentálně nosí domů nižší měsíční výplatu než jeho otec, má vyšší výplatu, než měl jeho otec v pětadvaceti; a až mu bude padesát, bude mít pravděpodobně vyšší výplatu, než má jeho otec nyní. Je pravděpodobné, že lidé při rozhodování mezi prací a volným časem berou v úvahu svůj celkový očekávaný příjem spíše než pouze okamžitý příjem.

I když by mladí lidé rádi chodili domů z práce brzy, není pravděpodobné, že se jim to poštěstí. To lze ukázat pomocí jednoduché úvahy. Předpokládejme pro jednoduchost dva zaměstnance: oba by upřednostňovali chodit z práce brzy před pracováním do pozdních hodin. Řekněme, že se tedy dohodnou, že nebudou pracovat přesčas. Takovou dohodu však jeden z nich zřejmě poruší. Proč? Protože tím upevní svoji relativní pozici v práci vůči druhému. Ten, kdo pracuje přesčas, může být s vyšší pravděpodobností povýšen. Zároveň pokud by mělo dojít k propouštění, spíše se mu podaří udržet si místo než tomu, kdo práci navíc nevykazuje. Pokud však jeden pracuje přesčas, bude chtít pracovat přesčas i druhý, aby si naopak svoji relativní pozici nezhoršil. Jestliže oba pracují přesčas, je jejich pozice stejná: oba mají přibližně stejnou šanci, že budou povýšeni či případně propuštěni. Dostávají se tedy do situace, která se jim pranic nelíbí, ze které však není snadného úniku.

Tato situace je podobná závodům ve zbrojení mezi USA a SSSR během studené války: každá strana se snažila tu druhou uzbrojit budováním většího a většího jaderného arzenálu. Avšak pokud má USA i SSSR po sto raketách jsou šance na vítězství pro obě velmoci stejné, jako když má každá jednu raketu. V druhém případě však oba státy ušetří spoustu peněz, které lze použít pro jiné účely. Je ale obtížné se dohodnout na jedné raketě, neboť pokud má jedna strana pouze jednu raketu, je pro druhou lepší mít dvě. Tato ďábelská logika nutila obě velmoci neustále zvětšovat svůj arzenál a stejná logika nutí zaměstnance pracovat ještě o chvilku déle než ostatní.

USA a SSSR se sice dokázali dohodnout na omezení jaderných zbraní, avšak jejich dohoda byla nakonec porušena. Pokud by se zaměstnanci pokusili podobným způsobem zastavit "závody v pracování", jejich dohodu by pravděpodobně čekal podobný osud. Vynutit takovou dohodu je navíc tím těžší, čím více zaměstnanců mezi sebou soutěží. A nesmíme také zapomenout, že za dveřmi každé firmy čekají další soutěžící, kteří jsou ochotni pracovat přesčas, hlavně když dostanou místo. Pracování přesčas tedy pravděpodobně nadále zůstane normou, ať se nám to líbí nebo ne.

Ekonom Jack London

Zatímco Jane Austen byla údajně specialistkou na teorii her, Jack London byl podle všeho ekonom. V Dopisech Kemptona a Wace, napsaných společně s Annou Strunsky, London sám v roli ekonoma vystupuje. Nicméně ekonomie jako takové je pravděpodobně nejvíce v jeho Mořském vlku. O dělbě práce a specializaci zde píše (zřejmě s notnou dávkou sarkasmu) následující:

"Pamatuji se, že jsem myslil na to, jak příjemné jsou výsledky dělby práce, že nepotřebuji studovat mlhy, větry, mořské proudy a vůbec mořeplavectví, abych mohl navštěvovat přítele, který se usídlil až na protějším břehu jednoho výběžku mořského zálivu. Jak výhodné, že se lidé specialisují, uvažoval jsem. Zvláštní znalosti lodivoda a kapitána vystačí pro mnoho tisíc lidí, kteří se nevyznají na moři a v mořeplavectví o nic lépe než já. A naproti tomu zas já, místo abych věnoval své síly poznávání spousty jevů a faktů, soustředil jsem se na několik jevů zvláštních, na příklad na rozbor takového faktu, jako je význam a zařazení E. A. Poea v americké literatuře – jak to dokazuje na příklad můj essay v posledním čísle magazínu Atlantic. Při vstupu na parník, jak jsem procházel uzavřenou kabinou, zočil jsem dychtivýma očima tlustého pána, který četl Atlantic, otevřený právě na stránce mého essaye. A zde máme opět tu dělbu práce, odborné znalosti lodivoda a kapitána, jimiž ti dva umožňují onomu tlustému pánovi těšit se z mé odborné znalosti Poea, zatím co ho bezpečně převážejí ze Sausalita do San Franciska."

Londonův příběh ukazuje, že specialista na E. A. Poea se může stát obstojným mořeplavcem a naopak mořeplavec může být zběhlý v literatuře. Jinými slovy komparativní výhody, na základě kterých se lidé specializují, nejsou podle něj dány exogenně, nýbrž jsou výsledkem okolností a investic do lidského kapitálu. London je tak na stejné lodi jako např. Adam Smith, který tvrdil, že rozdíl "mezi filosofem a pouličním nosičem, není myslím dán ani tak přírodou, jako spíše obyčejem, zvykem a vzděláním."

Mořský vlk dále obsahuje zajímavé pasáže o cost-benefit analýze, zejména o hodnotě života:

"Vždyť je-li vůbec jaký smysl v poptávce a nabídce, pak je život tím nejlacinějším zbožím na světě. Máme pouze určité množství vody, určité množství země, určité množství vzduchu; ale života, který se domáhá zrození, toho je bez konce. Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne. Naše ledví obsahují možnost milionů životů. Kdybychom jen měli dost času a příležitosti, abychom využili do posledního ždibce všech ždibců nezrozeného života, co jich v sobě nosíme, mohli bychom se stát otci celých národů a osídlit celé kontinenty. Život? Třesky plesky! Nemá ceny. Ze všech laciných věcí je tou nejlacinější. Všady chodí žebrotou. Příroda ho rozhazuje marnotratnou rukou. Kde je místo pro jeden život, zasévá jich tam tisíc a je z toho jen život požírající život, až nakonec zbývá ten nejsilnější a nejhltavější."

London si také všímá, že hodnota života závisí na tom, kdo jej hodnotí. Odmítá hodnocení života člověka týmž samým člověkem, neboť takové hodnocení je nutně výrazně vychýlené směrem nahoru.

"Víte, že jedinou cenou, kterou život má, je ta, kterou sám sobě přikládá? A je to ovšem přepínání, protože život je nutně předpojatý ve svůj vlastní prospěch. Vezměme toho člověka, co šplhal do lanoví. Držel se tam, jako by byl drahocennou vzácností, pokladem dražším nad brilianty a nad rubíny. Vám je tak drahý? Ne. Mně snad? Vůbec ne. Sám sobě? Ano. Jenže já jeho ocenění sebe neuznávám. On se nemožně přeceňuje. Je dost a dost života, domáhajícího se zrodu. Kdyby byl spadl a vystříkl mozek na palubu jak med z plástve, nebyla by to, pro svět žádná ztráta. Neměl pro svět cenu. Nabídka je přílišná. Cenu měl jen sám pro sebe, a aby se dokázalo, jak je ta cena vymyšlená, nebyl by si ve smrti ani vědom toho, že sám sebe pozbyl. Jenom on sám se hodnotil nad brilianty a rubíny. Brilianty a rubíny jsou ty tam, rozmázly se na palubě a vědro mořské vody je spláchne, přičemž on sám ani neví, že jsou ty brilianty a rubíny ty tam. On sám vůbec nic neztrácí, protože při ztrátě sama sebe ztrácí také vědomí ztráty."

Kromě toho si na své přijdou i příznivci teorie her a třeba benthamovské psychologie.

Když "ano" znamená "ne"

Pokud očekáváte povolební komentář varující před hrozbami korporativismu, budete zklamáni. Tentokrát bude řeč o Bulharsku.

Bylo vždy obecně známo, že v Bulharsku kývnutí znamenalo "ne", kdežto zavrtění hlavou znamenalo "ano".  Jak jsem se však nyní dozvěděl zde a zde, Bulhaři stále více a více přejímají  gestikulaci obvyklou ve zbytku Evropy. S odmítavým přikývnutím se prý již téměř nesetkáte.  Ekonomy zabývající se konvencemi tento vývoj příliš nepřekvapí.

Gestikulace je konvencí, tj. určitým zažitým způsobem chování. Pokud lidé konvence následují, chovají se předvídatelně a mohou tak své činy dobře koordinovat. Lidé většinou nemají potřebu se od konvencí odchylovat, protože by tím poškodili sebe i ostatní. Příkladem konvencí mohou být významy nejen různých gest, ale též mluveného a psaného jazyka; mezi konvence patří různé technologické standardy, jako jsou typy elektrických zásuvek a napětí v nich, jakož i rozchody železničních kolejí. Konvencemi jsou též pravidla pro dělení úrody mezi majitele půdy a zemědělce, a také pravidla určující zda jezdit na levé či pravé straně vozovky.

Do jaké míry jsou konvence stabilní? Mohou se měnit "zdola" (spontánní aktivitou lidí) či pouze "shora" na základě nařízení vlád? To jsou některé z otázek, které si položil oxfordský ekonom H. Peyton Young. Model, který vytvořil, je schopen vysvětlit následující pozorované skutečnosti: 1) "lokální konformitu", neboli fakt, že každá komunita lidí obvykle používá jednu zavedenou konvenci (např. všichni řidiči jezdí na pravé straně vozovky); 2) "globální diverzitu", neboli fakt, že komunity, které spolu nepřichází často do styku, mohou mít odlišné konvence (např. v Británii jezdí řidiči na levé straně, kdežto v kontinentální Evropě na pravé straně); 3) "skokové změny" - konvence nejsou zavedeny jednou provždy a může docházet k jejich změnám "zdola" na základě náhodných událostí. Tyto náhodné události se nahromadí v průběhu času a vedou k rychlé změně konvence (evoluční biologové v podobné souvislosti mluví o "přerušovaných rovnováhách").

Proč tedy podle Youngova modelu dochází v Bulharsku ke změně gestikulace? Z prostého důvodu: Bulhaři jsou nyní mnohem více ve styku s lidmi, pro které přikývnutí znamená "ano" a častěji tak dochází k nedorozuměním. Youngův model také předpovídá, že ke změně konvence dojde rychle (což se zdá být v souladu se skutečností), neboť je přeci jenom poněkud nepohodlné, pokud se lidé nedokážou mezi sebou domluvit.

"Stiglerova lekce" aneb jak dopadnou volby

George Stigler vždy zdůrazňoval následující základní princip ekonomie: když chceš zjistit, co lidé zamýšlejí, místo abys poslouchal to, co říkají, dívej se na to, co dělají. Mimo jiné to znamená, že různé dotazníky a průzkumy veřejného mínění nejsou zrovna spolehlivým zdrojem informací. Lidé často neříkají pravdu, a to ne nutně proto, že by chtěli někoho vědomě obelhat, ale třeba prostě proto, že přemýšlet je nákladné a něco "plácnout od boku" je nic nestojí. Někdy třeba ani nevědí, že nemluví pravdu - možná, že něco nalhávají sami sobě.

Chcete-li tedy vědět, jak dopadnou volby, zapomeňte na předvolební průzkumy. Co je ale alternativou? To, jak lidé skutečně volí, před volbami pozorovat pochopitelně nemůžeme. To, co ale můžeme, je naslouchat těm, pro něž je "plácání od boku" drahé. A to jsou sázkové společnosti. Sázkové společnosti mají k dispozici stejně špatné metody zjišťování volebních preferencí, jako ostatní. Nicméně mají alespoň motivaci výsledky svých průzkumů nezkreslovat: každé takové zkreslení by totiž znamenalo potenciální ztrátu peněz, a to si nemohou dovolit.

Co tedy vyčteme ze sázkových kurzů?

1. Zvítězí ČSSD a získá více než 26 %.

2. Do sněmovny se určitě dostanou: ČSSD, KSČM, TOP 09 a ANO 2011.

3. Do sněmovny se určitě se nedostanou LEV 21 a DSSS.

4. Strana svobodných občanů, Strana zelených, Česká pirátská strana a Hlavu vzhůru dosáhnou přibližně stejného výsledku.

5. ODS získá přes 8,5 %.

6. TOP 09 získají méně než 12,5 %.

7. KSČM získá 14,5 %.

8. KDU-ČSL získá více než 5,5 %.

9. Úsvit přímé demokracie bude mít těsně pod 5 % avšak více než 4,5 %.

10. SPOZ získá více než 4 %.

11. ANO 2011 získá 14,5 %.

12. ČSSD a KSČM získají dohromady více než 101 křesel.

13. Do sněmovny se dostane minimálně 6 stran.

UPDATE: Jak úspěšné byly sázkové společnosti? Žádná sláva (což pouze potvrzuje Stiglerova slova).

1. NE. ČSSD získala 20,45 %
2. ANO.
3. ANO.
4. ČÁSTEČNĚ ANO. V původním příspěvku jsem neuvedl, že Strana zelených měla podle kurzů získat více než 2,5 % (ve skutečnosti 3,19 %) a že měla získat o něco více hlasů než ostatní tři  (SSO 2,46 %, Piráti 2,66 %, Hlavu vzhůru 0,42 %).
5. NE. ODS získala 7,72 %.
6. ANO. Výsledek: 11,99 %.
7. TÉMĚŘ ANO. Ve skutečnosti 14,91 %.
8. ANO. Výsledek: 6,78 %.
9. NE. Výsledek: 6,88 %.
10. NE. Výsledek: 1,51 %.
11. NE. Výsledek: 18,65 %.
12. NE. Výsledek: 83 křesel.
13. ANO. Ve skutečnosti 7.

EU hlásí vbrus(e)lení do bankovního systému

V úterý byl formálně schválen jednotný mechanismus dohledu pro země eurozóny. Je to důvod k oslavě? 

Jednotný mechanismus dohledu je jednou z iniciativ tvořících chystanou bankovní unii. Ta má fungovat následujícím způsobem:

1. Právě schválený mechanismus dohledu s vedoucí úlohou Evropské centrální banky má dávat pozor, aby se banky nedostaly do problémů. Jednou z uváděných příčin krize bankovního sektoru byl špatný bankovní dohled. Nyní se má za to, že dohled bude vykonáván lépe. Nikde se však nedovíme, proč by lidé z Evropské centrální banky měli být schopnější, než lidé z národních centrálních bank. Centralizace dohledu a bankovní regulace může ve skutečnosti způsobit problémy: pokud došlo v minulosti k chybám národních dohledových orgánů, příp. k přijetí špatných regulačních opatření, nesl náklady těchto chyb především daný stát. Je velmi nepravděpodobné, že by k takovým chybám došlo v několika státech najednou, a tedy že by byla zasažena celá eurozóna; riziko špatných rozhodnutí tak bylo v rámci eurozóny diverzifikováno. V rámci jednotného mechanismu dohledu však ponese případné chyby celá eurozóna. Dalším problémem centralizace je to, že neumožňuje experimentování a zkoušení nových přístupů k bankovní regulaci. Toto experimentování a kopírování úspěšných praktik by mohlo vést k nalézání stále lepších a lepších řešení.

2. Pokud jednotný dohled selže a banky se do problémů  přeci jen dostanou, mají zde být nástroje k jejich řešení: hlavní myšlenka je taková, že náklady těchto řešení by měl nést především bankovní sektor (akcionáři a věřitelé bank) a nikoli daňoví poplatníci. To je chvályhodná myšlenka, nicméně není zřejmé, proč by kvůli tomu měla být vytvářena bankovní unie. Neexistuje důvod, proč by takováto pravidla nemohla být přijata na úrovni jednotlivých států.

3. Jelikož soukromé prostředky často k řešení potíží bank nestačí, mají existovat záchranné fondy, které by měly vstoupit na scénu v další fázi. Jedná se o fondy financované jednak z příspěvků samotného finančního sektoru a jednak z veřejných prostředků. Řada států (a pochopitelně Evropská komise) tlačí na to, aby tyto fondy byly společné pro celou Eurozónu. Vytvořením unijního fondu se má předejít situaci, kdy by stát neměl ve svém rozpočtu dostatek prostředků pro záchranu bankovního sektoru a mohl se tak sám dostat do dluhových problémů. Z nějakého důvodu se zde automaticky předpokládá, že banky jsou jiné než ostatní firmy a stát by je měl zachraňovat, aby jejich pád nezhoršil ekonomickou situaci země. Není divu, že veřejná podpora bank je v EU mnohem rozsáhlejší než např. v USA. Avšak i kdybychom přijali myšlenku, že někdy je méně nákladné banku zachránit z veřejných prostředků než ji nechat padnout, je vytvoření jednotného unijního fondu problematické. Pomineme-li fakt, že existence takového fondu povede k ještě rizikovějšímu chování bank, neboť ty si budou moci být jisté, že prostředků na jejich záchranu bude vždy dostatek, vyvstává otázka, jak s prostředky takového fondu nakládat. Jelikož v EU dominuje národní uvažování (žádný evropský národ neexistuje), povede sdílení prostředků v rámci jednoho fondu nutně ke sporům. V případě, že budou tyty spory závažné, může být ohrožena samotná myšlenka evropské integrace.

4. Bankovní unie má též řešit problém propojenosti finančního sektoru, díky níž může docházet k přelévání bankovní krize z jednoho státu do ostatních. Pokud se banka v nějakém státě dostane do problémů, orgány daného státu je obvykle řeší způsobem, který nebere v úvahu dopady na ostatní státy. Centralizovaný systém rozhodování má tyto efekty přelévání internalizovat. To na papíře může jistě fungovat dobře, nicméně jak víme, že unijní orgány rozhodnou optimálně? Můžeme si být jisti, že  tyto orgány nebudou sledovat partikulární zájmy? Vzhledem k absenci účinných kontrolních mechanismů, které by tomu bránily, bude nutné se v tomto spoléhat na dobrou vůli úředníků. Přitom efekty přelévání lze řešit i jinými způsoby než centralizací: například vyjednáváním dotčených stran nebo stanovením jasných pravidel pro řešení problémů majících přeshraniční rozměr.

Ač některé prvky bankovní unie mají racionální jádro, celý projekt ve výsledku spíše přispěje k prohloubení evropského trápení. Bankovní unie se zdá být poháněna především poptávkou určitých skupin po větší centralizaci EU, než snahou problémy s bankami skutečně řešit. Na další možnost skutečného řešení potíží bankovního sektoru si tedy budeme muset počkat minimálně do příští krize. Čekání to možná nebude ani moc dlouhé. 

Rendez-vůz

Pražské metro se chystá nabízet nové služby: v dohledné době se prý budete moci nechat nejen svézt, ale i svést. Jeden vůz metra má totiž být vyhrazen pouze pro ty, kteří hledají seznámení. Prostě nastoupíte se svazkem okrasné flory a třeba budete mít štěstí, že potkáte anděla, který vás nepošle do háje. Zní to jako pohádka. Slyšte však slova metroskeptikova, který má o úspěchu tohoto projektu vážné pochyby.

1. Seznamovací vagon bude využívat málo lidí. Svět se dělí na dva typy lidí: ti, kteří někoho mají, a ti, kteří nikoho nemají. Pokud patříte do první skupiny, můžete si pogratulovat: na světě existuje někdo, kdo si myslí, že nejste úplně nejhorší. Pokud však nikoho nemáte, vyvstává otázka proč tomu tak je. Jelikož nemáte na čele napsáno, že jste právě dal kopačky Miss Sluneční Soustava 2012, existují pochybnosti, zda ve vaší nezadanosti není nějaký háček. Tyto pochybnosti pouze zvýšíte tím, když nastoupíte do seznamovacího vagónu. Potenciálním zájemcům totiž vysíláte následující signál: "už jsem zkusil všechno, tak alespoň ten vagón." Čím více dáváte najevo, že někoho hledáte, tím horší signál vysíláte.

2. Naprostá většina pasažérů budou muži. Podle psychologů (i podle chlapů u nás v hospodě) jsou ženy nerady iniciátorkami seznámení. Jeden výzkum ukázal, že drtivá vězšina (93 %) žen je raději pozvána na rande, než aby sama zvala. U mužů je to naopak: 83 % raději zve. Ať jsou pro to důvody jakékoli, žena cestující seznamovacím vagonem dává v sázku svoji reputaci více, než muž, proto si dvakrát rozmyslí, jestli nastoupí.
 

3. Nejvíce lidí bude hledat seznámení ve špičce. Lidé neradi dávají najevo, že se chtějí seznámit, a tak si hledají k seznámení záminky. Např. on-line seznamování funguje často nejlépe mimo oficiální seznamky: na stránkách, kde se sdílí hudba, hrají hry nebo vyplňují různé testy. Je to proto, že na těchto stránkách může každý předstírat, že nehledá partnera na sdílení cesty životem, nýbrž pouze na sdílení cesty k živým death metalovým nahrávkám. Co tedy uděláte, když se chcete seznámit v metru? Půjdete do seznamovacího vozu "nedobrovolně". Toho docílíte nejlépe tehdy, půjdete-li "na lov" ve špičce. ("Já se rozhodně nechci s nikým seznamovat. Jsem tu jen proto, že v ostatních vagonech je plno.") Výsledek bude ten, že počet cestujících se ve špičce ještě zvýší (pokud ovšem nebudou seznamovací vagony jezdit pouze mimo špičku).

4. Seznamovací vagon bude lákadlem pro podvodníky a skvělým místem pro provozování prostituce. Ti, kteří přeci jen zavítají do seznamovacího vagonu, jsou zřejmě v průměru méně šťastnější  (koneckonců, hledají partnera v metru), než cestující v ostatních vagonech (možná budou i nadprůměrně naivní). Jejich situaci mohou snadno využít různí podvodníci. Pro podvodníky pravděpodobně není obvykle úplně zcela snadné najít si vhodnou oběť. Seznamovací vagon jim umožní koncentrovat potenciální kandidáty pěkně na jednom místě. Počkají si na vás za skalkou nebo pod můstkem a zbytek se bojím domyslet. Vagón je též pochopitelně ideálním místem pro provozování prostituce. Užuž se vám zdá, že jste našel ženu svých snů, když v tom zjistíte, že to dnes máte za litr.

To, že se seznamovací vagon ovládne především prostituce, bych viděl jako nejpravděpodobnější scénář. Není zcela vyloučeno, že s takovým scénářem počítá i sám dopravní podnik: prý se uvažuje o tom, že na seznamovací vagon budou lákat turisty. Vítejte v České republice - první zemí se státem organizovanou prostitucí na světe!

Pane ministře, jaká je vaše oblíbená skupina? (Aneb o tom, jak ministr zemědělství poslouchá country, zatímco ministr průmyslu industriální rock)

Když americký ekonom Mancur Olson cestoval v padesátých letech minulého století po Evropě, překvapila ho jedna věc: Západní Německo - ačkoliv nedávno prohrálo válku - zažívalo rozkvět, zatímco Velká Británie - válečný vítěz - trpělo hospodářskou stagnací. Olson se na několik desítek let zamyslel proč tomu tak je a přišel s odpovědí, která mu přinesla slávu (alespoň mezi jeho kolegy v akademii): mohou za to zájmové skupiny.

Olson argumentoval, že v každém státě dochází k postupnému soustřeďování moci v rukou úzkých zájmových skupin. Ty pak skrze politiky získávají různé výsady na úkor ostatních. Pod rozličnými záminkami se jim daří prosazovat omezení dovozů, tvorbu domácích monopolů a podobně. A tak například výrobci automobilů hlásají "automobilovou soběstačnost" a vykřikují, že domácí vozidla jsou kvalitnější než to poruchové Volvo či Ferrari z dovozu. Někdy je jejich rétorika tak úspěšná, že sami vykořisťovaní spotřebitelé uvěří, že jsou tato ochranářská opatření v jejich dlouhodobém zájmu. Skutečnost je však taková, že tam, kde o průmyslové politice rozhodují průmyslníci, o zemědělské politice zemědělci a o politice zaměstnanosti odbory, dochází ke stagnaci a často i k zvyšování nerovnosti.

Co tedy stálo za prosperitou Německa? Podle Olsona to byla paradoxně prohraná válka, která smetla existující zájmové skupiny a přerušila tak dlouho budované vazby mezi nimi a politiky. Když k tomu přidáte politiku kladoucí důraz na individuální svobodu, prosazovanou tehdejším ministrem hospodářství (a později kancléřem) Ludwigem Erhardem, máte hospodářský zázrak.

Musíme tedy nejprve prohrát válku, abychom měli prosperitu? Olson to neviděl tak černě: podle něj stačí, aby si lidé uvědomili, co brání jejich prosperitě a pokusili se prosadit příslušná opatření. Nikoli taková, která dostanou lobbyisty z chodeb ministerstev do ministerských křesel, nýbrž taková, která je pošlou zcela pryč z budov ministerstev.

Jak bránit růstu bohatství

V roce 1583 se William Lee, absolvent univerzity v Cambridgi, navrátil ze svých studií do rodného Calvertonu, aby se zde stal knězem. Stalo se to krátce poté, co královna Alžběta I. vydala rozhodnutí, že její poddaní musí nosit pletenou čapku. Pletení byla tehdy zdlouhavá a náročná práce. Mladý Lee pozorovával svoji matku a sestru jak se za soumraku činí se svými jehlicemi a přemýšlel, jak jim ulehčit námahu. Na několik let ho posedla touha mechanizovat textilní průmysl a to do té míry, že nemyslel prakticky na nic jiného. V roce 1589 konečně uspěl: vytvořil první pletací stroj na světě. Nadšený se vydal do Londýna, aby se setkal s Alžbětou I. a představil jí svůj nový vynález. Alžběta však z Leeova pletacího stroje vůbec nadšená nebyla:  „Míříte vysoko, pane Lee,“ odpověděla mu, „avšak uvažte, co by tento vynález způsobil mým ubohým poddaným. Jistě by je zruinoval tím, že by je připravil o zaměstnání a učinil z nich žebráky.“ Alžběta se však především bála toho, že by se nespokojení poddaní  začali bouřit a způsobili by politickou nestabilitu, což by mohlo ohrozit její vlastní pozici. Obavy královny tak způsobily to, že lidé si museli na vynález ulehčující jim námahu a výrazně zvyšující jejich produktivitu nějaký čas počkat.

Toto je pouze jeden z mnoha příběhů, kteří uvádějí ekonomové Daron Acemoglu a James Robinson ve své skvělé knize Why nations fail. Ilustruje důležitou myšlenku, a sice že státy, které se za každou cenu snaží chránit pracovní místa před inovacemi (nebo třeba před konkurencí ze zahraničí), jsou odsouzeny ke stagnaci. Podle Acemoglu a Robinsona je tato ochrana dokonce hlavním důvodem, proč nedošlo k výraznému růstu životní úrovně v období mezi neolitickou a průmyslovou revolucí. Klíčem k růstu bohatství jsou naopak instituce, které zajišťují, aby produkce, která nedokáže čelit konkurenci, zanikala a aby tak práce a ostatní vzácné zdroje mohly být využity lépe. Proces, při kterém dochází k eliminaci zastaralých a neefektivních aktivit (a tedy i k propouštění) je znám pod přiléhavým názvem „tvořivá destrukce“ (pojem, se kterým přišel slavný ekonom a rodák z Třešti na Moravě, Joseph Schumpeter).

Lee se svým pletacím strojem neuspěl nejen proto, že Alžběta měla strach z tvořivé destrukce, ale především proto, že měla moc jí zabránit. Během následujících dvou století však došlo v Británii k výrazným změnám: politický systém se stával více a více pluralitním a tak ačkoliv strach z tvořivé destrukce nepominul, bylo stále obtížnější jí zamezit. Dvě stě let po Leeovi již nikdo nedokázal zabránit jakémusi Jamesi Wattovi vyrábět a prodávat jeho nový vynález – parní stroj. Watt s pomocí parního stroje připravil mnoho lidí o práci a odstartoval tak bezprecedentní růst blahobytu, jehož plody neseme dodnes.