pátek 2. října 2015

Bohatství národů včera a dnes


"Otázky, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé, proč jeden stát bohatne, zatímco druhé chudnou či stagnují a lze materiální blahobyt ovlivnit vhodnými politikami, zaměstnává ekonomy přinejmenším od Adama Smithe. Jaké odpovědi na tyto otázky dává současná ekonomie?"

Odpověď naleznete v aktuálním čísle časopisu Vesmír.

úterý 15. září 2015

Co zkoumá teorie her?

Teorie her bývá definována jako teorie strategického rozhodování. Co přesně si lze pod touto definicí představit? Viz můj článek na MEAN.cz.

neděle 8. března 2015

Ekonomie Qiu Juna

Muzeum v čínském Haikou tvrdí, že prvním člověkem propagujícím pracovní teorii hodnoty byl jistý Qiu Jun (1421-1495). (Ve skutečnosti nebyl: předběhli ho mj. Tomáš Akvinský (1225-1274) či Ibn Chaldún (1332-1406).)





Qiu Jun však přišel s mnohem zajímavějšími myšlenkami, než je pracovní teorie hodnoty. V knize "The History of Ancient Chinese Economic Thought" Ma Tao ve své kapitole "Confucian thought on the free economy" o Qiu Junovi píše:

"In his opinion, pursuing wealth and preferring benefit were natural for human beings: “Wealth is the common pursuit of human beings”. Moreover, the desire for benefit was unlimited: “Preferring benefits is the nature of human beings, there is no limit”. Consequently, the state should adapt its economic management to such behaviour, desist from excessive control and intervention, and allow private persons to carry out their own activities to obtain wealth: “make the rich keep on the rails of their wealth, the poor not too impecunious, both the rich and the poor abide by the law and behave themselves, satisfy their needs, and it is done.” He summarised his approach as being “letting people do for their own convenience” and made it the general programme for managing the national economy."

"One of Qiu Jun’s outstanding contributions was to consider the whole country and the whole society as the grand total of individuals: “Although the world is large, it is composed of individuals”. In this way, he expressed the view that the total of individual interests was equal to the interest of the whole country and the whole society, so that the pursuit of wealth and benefit by private persons was consistent with the interest and development of society as a whole. As Qiu Jun emphasised, allowing private persons carry out economic activities so that they “gain what they deserve and satisfy their desires” can improve the position of the whole society so that “the world may be peaceful”."

"He believed that competition among private persons would adjust the price, quantity and quality of commodities, thereby reaching a kind of optimum balance: “If people conduct market transactions themselves, the rules for the commodity quality and price level . . . could be implemented on their own”. In Qiu Jun’s opinion, if the common trade activities were carried out freely, the supply and demand and market competition mechanisms will spontaneously adjust commodity prices, making “the price naturally not too high” so that government intervention would not be required to stabilise prices."

"...Qiu Jun also raised objections to the policy of state monopolies. He harshly criticised historical examples of officially operated business, such as Sang Hongyang’s “equalisation” and Wang Anshi’s “market transactions” as “extremely ugly” policies that were only “striving for the benefits of businessmen”"

Co vše mohou způsobit daně?

Mezi lety 1696-1851 existovala v Británii daň z oken. Jaké byly její dopady?

„Za prvé, lidé vynakládali zdroje na to, aby snížili počet oken ve svém domě. Tyto zdroje však mohly být použity produktivním způsobem (místo zastavování oken mohly např. vzniknout nové domy). Za druhé, domy s malým počtem oken měly často nižší estetickou hodnotu. Za třetí, málo oken znamenalo málo světla a nedostatečnou cirkulaci vzduchu v bytech a domech, což vedlo nejen k menšímu pohodlí obyvatel, ale i ke snadnějšímu šíření nemocí jako např. úplavice, sněť či tyfus.“

Celý článek vyjde v dubnovém čísle časopise Vesmír.

Původní skvělá analýza Wallace E. Oatese a Roberta M. Schwaba je zde.

středa 25. února 2015

Pět omylů Miloše Zemana

"Prezident České republiky Miloš Zeman nedávno pronesl několik silných tvrzení o opatřeních České národní banky a o vstupu ČR do eurozóny. Prezident prý například nemůže vyloučit, že „kroky, které podnikla ČNB s devalvací české měny, mohou být motivovány snahou prodloužit interval, kdy Česká republika vstoupí do eurozóny.“ V souvislosti s tím vyzval ČNB, aby si přestala „hrát na demiurga české ekonomiky“ a vyjádřil přání, aby „v bankovní radě seděli lidé, kteří nebudou experimentovat s ekonomikou a budou podporovat vstup do eurozóny.“ Prezident se těmito výroky dopustil minimálně pěti omylů, které je nutno uvést na pravou míru."

Celý článek zde.

Hranice tepla

Čínský nový rok je svátkem, kdy se Číňané sjíždějí ze všech koutů země, jen aby mohli být se svojí rodinou. Někteří však nejezdí pravidelně každý rok a pokud přijedou, zdrží se jen krátce. Důvodem je čínská energetická politika.

Čína se od padesátých let dělí na dvě části: s ústředním topením (sever) a bez ústředního topení (jih). Hranicí mezi těmito dvěma částmi je pohoří Qin a řeka Huai. Bydlíte-li byť jen kilometr pod touto hranicí (či přímo na ní), ústřední topení nemáte. Bez topení se tak musí obejít například Shanghai či Nanjing.


Zavést ústřední topení na jih Číny je samozřejmě nákladné: Čína by údajně musela každý rok spálit o 50 milionů tun uhlí více. Existence "hranice tepla" je však také spojena s náklady: lidé pod touto hranicí používají elektrické přímotopy, což občas vede k rozsáhlým výpadkům elektřiny. Do nákladů je třeba započíst i zvýšenou migraci: ti, co bydlí těsně pod hranicí se více stěhují: buď na samý jih, kde je zima mírná, nebo na vytopený sever. Nezanedbatelným nákladem jsou samozřejmě i zhoršené rodinné vztahy způsobené tím, že lidé ze severu zkracují zimní návštěvy u svých rodičů na jihu.

Více o kontroverzní "hranici tepla" např. zde a zde.


čtvrtek 19. února 2015

Adam Smith v Číně

Nabídka knih psaných v angličtině je v Číně nízká. Nicméně knihy, které tu jsou dostupné, jsou většinou poměrně kvalitní - většinou se jedná o klasická díla světové literatury (Dickens, Conrad, atd.) či nedávné non-fiction bestsellery (Friedmanův Svět je plochý, životopis Stevea Jobse od Waltera Isaacsona, apod.). Zajímavé je, že v nabídce nechybí ani Adam Smith: pamatuji si, že v roce 2007 bylo Bohatství národů v jednom velkém Šanghajském knihkupectví jednou z nejprodávanějších anglicky psaných knih. (Sám vlastním jednu kopii této knihy zakoupenou od pouličního prodejce z předměstí Šanghaje.) Smith se dostal i mimo největší města. Níže jsou dvě fotky z jednoho knihkupectví v městě Haikou, která nabízí dvojjazyčný výběr pasáží o neviditelné ruce.



neděle 8. února 2015

Proč neregulovat ceny nealkoholických nápojů v restauracích

"Zavedením cenové regulace nealkoholických nápojů vláda brání majitelům hospod a restaurací používat ceny k vytváření prostředí podle přání svých zákazníků. „Pivař“ tak bude muset kolem sebe trpět několik návštěvníků usrkávajících vodu, a naopak, „vodař“ bude chtě nechtě obklopen milovníky pěnového moku."

Celý článek zde.

pátek 30. ledna 2015

Jak snížit administrativní náklady

Zaměstnanci zde na UNNC mají veškerý tisk zdarma. Přesto se každému na obrazovce počítače zobrazuje, kolik by platil, kdyby tisk zdarma neměl. Univerzita tak (ať záměrně či nikoliv) každému zvyšuje „morální náklady“ tisku: zaměstnanci (alespoň někteří) mají špatné svědomí pokud příliš tisknou a příslušná částka se neutěšeně navyšuje. Minimálně na mě toto „opatření“ funguje: za 3 týdny jsem vytiskl pouze jednu stránku (oboustranně) za cenu 0,36RMB (1,4CZK). Jak velký je celkový efekt tohoto „opatření“ na náklady univerzity, nemám tušení.



čtvrtek 22. ledna 2015

Jaká je optimální forma spolupráce mezi spisovateli?

Fukaeri a Tengo, hrdinové Murakamiho románu 1Q84, společně napsali knihu: zatímco Fukaeri poskytla příběh, Tengo mu dal literární podobu. V reálném světě vzniká tímto způsobem vzniká řada knih. Dle tohoto skvělého článku, tímto způsobem píše třeba Wilbur Smith či James Petterson a psal tak i Tom Clancy či Alexander Dumas.

Spolupráce při psaní umožňuje dělbu práce a vyšší produktivitu: někdo má komparativní výhodu v produkci nápadů, jiný v dávání těchto nápadů na papír. Zajímavé však je, že někdy jsou spoluautoři bráni jako partneři (jako třeba v případě knihy Dobrá znamení od Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.), častěji však team pracuje pro hlavního autora a pod jeho jménem (případ zmiňovaného Wilbura Smitha). Zároveň stojí za povšimnutí, že u odborných textů naprosto převažuje první forma – v čem je „krásná literatura“ jiná?
 
Rozdíl mezi uměleckým a akademickým psaním lze částečně vysvětlit pomocí rozdílných koordinačních nákladů: zdá se, že náklady na koordinaci mezi spoluautory jsou vyšší v případě románů, než v případě odborných článku. Odborný článek má poměrně jasnou strukturu a autoři se často shodnou na tom, jak má dobrý článek vypadat. Díky poměrně dobře definovaným kitériím kladeným na odborné texty jsou tak náklady na koordinaci mezi spoluautory relativně nízké. Určit, jak má vypadat dobrý román, je mnohem obtížnější: mezi spoluatory románů tak mohou častěji vznikat spory ohledně formy i obsahu. Zdá se tedy, že je efektivnější, pokud spisovatelský tým píše pod jedním jménem, kdy hlavní autor má rozhodující slovo.

pondělí 19. ledna 2015

Platy na univerzitě v Číně a Malajsii

University of Nottingham má (kromě Nottinghamu) kampus v Číně a v Malajsii. Přestože je ekonomická úroveň (měřeno HDP na hlavu) v Malajsii vyšší než v Číně, zaměstnanci univerzity v Číně, kteří jsou najímáni ze všech koutů světa, vydělávají přibližně dvojnásobek toho, co jejich kolegové v Malajsii. Část rozdílů lze zřejmě vysvětlit pomocí faktu, že Malajsie je příjemnějším místem pro život: je tam lepší podnebí, lepší životní prostředí a člověk se tam lépe domluví anglicky. Cizinci tak jsou ochotni pracovat zde za nižší mzdu než v Číně.

To však není vše: dozvěděl jsem se, že důvodem je údajně také to, že v Malajsii žije početná komunita Číňanů a Indů, která je na tamějším pracovním trhu diskriminována (jeden starší článek o tom je zde): ve státním sektoru prý existují kvóty pro zaměstnávání Malajců a pro Číňany a Indy je tak obtížnější najít práci (v soukromém sektoru by to však mohlo být naopak). University of Nottingham v Malajsii Číňany i Indy najímá; vzhledem k diskriminaci, jsou tito lidé ochotni pracovat za nižší mzdu. Zároveň univerzita nemá motivaci příliš vysokou mzdu nabízet, neboť díky velkému počtu Číňanů a Indů je i při nižší mzdě kvalitních zájemců o práci dostatek.

sobota 17. ledna 2015

Ekonomie čínských knihoven

V Číně je relativně levná práce; proto by člověk čekal, že budou využívány pracovně-náročné spíše než kapitálově-náročné technologie. Knihovna University of Nottingham Ningbo China však vsadila na přístroje: lze si zde půjčovat a vracet knihy pouze pomocí počítače (na obrázku počítač pro půjčování) zcela bez asistence pracovníků knihovny (kteří jsou v knihovně přítomni v počtu 1-2).

Možné vysvětlení je to, že na uvedené univerzitě je pracovním jazykem angličtina a anglicky mluvící pracovníci jsou dražší než počítače; toto vysvětlení však zřejmě neobstojí, neboť podobným zařízením je vybavena i jiná knihovna v Ningbo, kde se anglicky nemluví.


V knihovně University of Nottingham je zajímavý i bufet: ačkoliv je prodavač po většinu dne přítomen, večer má zřejmě lepší zábavu (knihovna je zpravidla otevřena do 22:00). Kvůli tomu však není nutné bufet zavírat (technicky to ani není možné – musela by se zavřít celá knihovna). Stačí nechat na stole ceník a každý zákazník si vezme, co chce, přičemž nechá v připravené „nádobě“ (viz obrázek) peníze. Nakolik jsou zákazníci poctiví, se mi zatím nepodařilo zjistit. Nicméně jsou zřejmě dost poctiví na to, aby to takto mohlo fungovat, avšak nikoli dost poctiví na to, aby byl bufet bez dozoru celý den.


úterý 6. ledna 2015

Média a islám

Můj článek zde.


UPDATE: Odkaz již nefunguje, proto posílám níže celý text.


Vnímání islámu je zkreslené


Řada Indů údajně považuje bíle ženy za osoby lehkých mravů. Často se má za to, že jedním z důvodů je fakt, že tito Indové si utvořili představu o bílých ženách na základě filmů (včetně filmů pro dospělé). Podobně jako si někteří Indové vytvářejí zkreslené představy o bílých ženách na základě kusých a nevyvážených informací, tak i jinde na světě si řada lidí podobným způsobem utváří zkreslené představy o těch, kteří se od nich nějakým způsobem odlišují, a na základě těchto představ jednají.

Typickým příkladem tohoto jevu v České republice je postoj vůči muslimům. Vyznavačů islámu je u nás zanedbatelné množství: při sčítání lidu v roce 2011 se k islámu přihlásilo 3085 osob; nejčastěji uváděný odhad zahrnující i ty, jenž nejsou aktivně praktikujícími věřícími, je 10-20 tisíc. Z těchto počtů vyplývá, že řada obyvatel České republiky se s muslimy možná nikdy nesetkala. Co se týče soužití mezi muslimy a ostatními obyvateli, nevznikají na českém území závažnější problémy. Podle zprávy společnosti VeryVision z roku 2007 vyhotovené na zakázku ministerstva vnitra, jsou praktikující muslimové pobývající v Česku často vysokoškolsky vzdělaní lidé: jsou mezi nimi lékaři, architekti stavební inženýři, ekonomové i podnikatelé.

Navzdory těmto faktům je mnoho Čechů vůči islámu nepřátelských. Například facebooková skupina „Islám v České republice nechceme“ má v současné době přes 90 tisíc příznivců. Tisíce lidí na sociálních sítích také sdílelo proti-islámské komentáře, které nedávno zveřejnil předseda hnutí Úsvit, Tomio Okamura.

Okamura v jednom z nich označuje islám za politickou a válečnou ideologii.  Na jednu stranu sice tvrdí, že by bylo „primitivní vyčítat českým muslimům zločiny souvěrců, kterých se dopouští po celé planetě ve jménu jejich společné víry“, hned vzápětí se však tohoto „primitivního“ jednání dopouští. Píše: „To, co je zdrcující pro mne a celou českou veřejnost je fakt, že muslimové po celém světě se až na malé výjimky nedistancují od zločinců, co vraždí, mučí či ničí ve jménu islámu.“ Okamura tím vůči muslimům uplatňuje presumpci viny: a priori je chápe jako zločince, po kterých požaduje, aby se vždy znovu distancovali od aktů násilí svých spoluvěrců kdykoli k nim dojde. Přitom by mělo být bráno za samozřejmé, že naprostá většina muslimů (stejně jako naprostá většina ne-muslimů) násilí odmítá.

Okamura také vyzývá k bojkotu produktů vyráběných muslimy. Takový bojkot je sice legální (konec konců je v souladu s politikou ministerstva zemědělství, které nás neustále nabádá, abychom nekupovali zahraniční výrobky), avšak v jádru antiliberální. Mnoho lidí jej tak, zdá se, vnímá a jako reakce na Okamurovy výroky vznikla iniciativa „S Tomio Okamurou na kebab“, která pořádá „Celonárodní den kebabu“ (podobná iniciativa v reakci na politiku ministerstva zemědělství zatím nevznikla).

Co je však nejhorší, Okamura přispívá ke zkreslenému vnímání islámu, které je i bez jeho přičinění dosti pokřivené médii. Lidé jsou přitom dle dostupných dat ovlivnitelní médii poměrně velkou měrou. Ekonom David Yanagizawa-Drott z Harvardu se nedávno pokusil kvantifikovat míru tohoto ovlivnění na datech z konfliktu ve Rwandě. Zjistil, že přibližně 10 % násilných činů spáchaných na Tutsiích lze připsat vlivu rwandského veřejného rádia, které vůči Tutsiům vysílalo nepřátelskou propagandu.


Je zřejmé, že problémy v soužití mezi muslimy a vyznavači jiných náboženství v některých zemích bezesporu existují. Je jednoduché, a zároveň mylné a nebezpečné, označit za kořen těchto problémů islám jako takový. Faktem však je, že skutečné příčiny těchto problémů jsou často složité a neredukovatelné na rozdíly ve vyznání. Vyvolávání nenávisti vůči islámu tyto problémy rozhodně nevyřeší; ty může vyřešit pouze konstruktivní debata nezatížená iracionálními emocemi přiživovanými nezodpovědnými politiky.

Mandel-Flemink py*o!

Manifest ostravského neokeynesovství (před kolejemi VŠB-TUO):


čtvrtek 1. ledna 2015

"Koloběžky pro všechny kluky a holky v celém království"

Dnes jsem v TV zhlédl kousek pohádky "Koloběžka první". Novopečená královna (Dáda Patrasová) v ní na konci zavede opatření, na základě kterého každé dítě obdrží koloběžku. Kdysi jsem považoval tento krok za čirý populismus. Nyní si myslím, že to možná bylo jedno z nejlepších opatření, které královna mohla učinit.

Názor jsem změnil díky ekonomům Muralidharanovi a Prakashovi, kteří zkoumali efekt podobného opatření v indickém státě Bihar. Tamější vláda se snažila zvýšit množství dívek na středních školách tak, že každé zapsané studentce poskytla kolo. Kolo snížílo časové náklady docházky do školy a počet zapsaných dívek se díky tomuto programu zvýšil o 30 %. (Zde je článek, a zde je krátké video.)

Království ve zmíněné pohádce, zdá se, čelilo podobným problémům jako stát Bihar: bylo zřejmě převážně chudé (lidé byli zaměstnáni převážně v zemědělství), byla tu špatná infrastruktura a nevšiml jsem si, že by zde děti chodily do školy. Pohádka bohužel končí příliš brzy na to, aby bylo možné úspěšnost královnina koloběžkového programu posoudit.





Sbohem, 2014!

1. Proč byl rok 2014 úžasný.

2. Ekonomie v roce 2014.