středa 31. prosince 2014

Ještě jedno kafe, než pojedu dál

Pokud při přestupu na hlavním nádraží v Praze dostanete chuť na kafe, budete možná zklamáni z toho, jak neefektivně jsou prodejci rozmístěni: stánek s kávou i automat stojí hned vedle sebe mezi čtvrtým a pátým nástupištěm. Pro zákazníky by přitom bylo lepší, kdyby byli rozmístěni rovnoměrněji. Hotellingův model (viz též zde) však ukazuje, že prodejci kávy se chovají racionálně: dva prodejci na jedné ulici (či v jednom průchodu) skutečně za jistých podmínek maximalizují zisk právě tehdy, když stojí vedle sebe.



pondělí 22. prosince 2014

Terra Libera 15/2014

Nové číslo časopisu Terra Libera je tu! Najdete v něm články:

Marek Hudík - Hlas lidu: svobodný obchod je prospěšný
Robert Kaplan - Heritage of Karel Engliš
Petr Bartoň - Are tax cuts always necessarily good?
Dominik Stroukal - Manifest Decentrevoluce
Tomáš Mlčoch - Nízká cena ropy: náhoda nebo dobře promyšlený tah proti Rusku?


středa 19. listopadu 2014

Oligarchie vs. demokracie

"Pětadvacet let po sametové revoluci získává v České republice ekonomická elita stále více politické moci. Politické strany, v jejichž čele stojí podnikatelé, sbírají úspěchy ve volbách a různí podnikatelé-politici obsazují stále více důležitých funkcí. Mnoho lidí se obává, že koncentrace politické moci v rukou několika podnikatelů povede k posilování privilegií této skupiny na úkor ostatních. Jiní naopak vítají, že jsou konečně u kormidla „odborníci z praxe“. Na co se připravit, pokud se Česká republika stane oligarchií?"

Má odpověď je zde.

úterý 11. listopadu 2014

Čtvrtstoletí poté

Máme se po pětadvaceti letech po pádu železné opony lépe? Tvrdím, že ano. Studie Shleifera a Treismana, na kterou odkazuji, je zde.

středa 5. listopadu 2014

Mýty o zdanění internetu

"Myth 1: Taxation of internet access is unprecedented in liberal democracies. It isn’t.
Myth 2: The internet is currently tax-free in Hungary. It isn’t.
Myth 3: Communications are special, at least they do not suffer from any targeted tax just for them. They do.
Myth 4: The proposed tax is insignificantly small. It isn’t.
Myth 5: But customers will not notice, tax is levied on providers and they are banned from passing it on. That’s simply impossible.
Myth 6: At least it’s a cheaply administered tax, gigabytes of traffic are easily observable. No it isn’t because they aren’t.
Myth 7: The Hungarian tax just sets the playing field straight. No, it distorts it.
Myth 8: The cap at least makes the tax fair. No, it doesn’t, it may even do the opposite."


Celý článek zde,

úterý 4. listopadu 2014

Státy o nás budou sdílet více informací, neradujme se

"[Ministr financí Velké Británie] Osborne též dodává, že kvůli daňovým únikům musí poctiví lidé platit vyšší daně. Pokud je to pravda, mělo by omezení daňových úniků vést k snížení daňové zátěže. Díky tomu, že si finanční úřady posvítí na neplatiče, zvýší se daňové příjmy státu a ti, kteří doposud na daňové úniky dopláceli, by na základě uvedeného argumentu měli přispívat do státní kasy méně. Situace však bude přesně opačná: v kontextu ostatních chystaných opatření se daňová zátěž zvýší."

Celý článek zde.

středa 29. října 2014

úterý 28. října 2014

Neberme dětem rodiče

V České republice žije několik set dětí, které ačkoli se domnívají, že mají dva rodiče, z právního hlediska mají rodiče jen jednoho. Naše legislativa jim toho druhého odpírá a to i přesto, že oba rodiče spolu žijí ve státem uznaném svazku. Stát tyto děti trestá za to, že se shodou okolností ocitly v homosexuálních rodinách.

Tento stav má napravit navrhovaná novela o registrovaném partnerství, která umožňuje osvojení dítěte nebiologickým rodičem. V praxi to například znamená, že tento rodič získá právo na informace o zdravotním stavu nezletilých dětí, které vychovává nebo že se dítě při smrti svého biologického rodiče nestane sirotkem. Jakkoli je návrh logickým řešením současné neutěšené situace, má podle dostupných informací pouze malou šanci na úspěch. A to i navzdory faktu, že je předkládán poslanci napříč politickým spektrem. Novela má totiž řadu odpůrců. Jaké jsou jejich argumenty?

Někteří kritici návrhu se obávají o psychický vývoj dítěte vychovávaného partnery stejného pohlaví. Tato námitka se však uvedeného návrhu příliš netýká: děti budou vyrůstat v homosexuálních rodinách, ať novela bude schválena či nikoliv. Jedinou otázkou je, jestli stát bude těmto rodinám komplikovat jejich fungování. Odpůrci však dodávají, že novela má být pouze předehrou k tomu, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti z dětských domovů a zde již je prý obava o vývoj dítěte na místě. Ve skutečnosti se však hluboce mýlí, neboť empirické studie hovoří celkem jasně: vyrůstání v homosexuální rodině nemá na děti negativní dopad. Jak v jedné z těchto studií uvádí Charlotte Patterson, profesorka psychologie na Virginské univerzitě, důležitější než sexuální orientace rodičů je kvalita rodinných vztahů.

Jiní z řad odpůrců tvrdí, že současná legislativa je již dostatečná. Podle nich si totiž mohou homosexuální páry vybrat: buď budou žít v registrovaném partnerství bez možnosti osvojovat děti svého partnera, nebo do registrovaného svazku nevstoupí a možnost osvojovat mít budou. Jak to ale řeší situaci lidí, kteří navzdory přání těchto odpůrců chtějí žít v registrovaném partnerství a zároveň osvojovat děti svého partnera, je záhadou.

Někteří kritici novely neopírají svůj názor o žádné argumenty a zkrátka považují samotnou existenci homosexuálních svazků za „nenormální“, natož aby řešili otázku, jak fungování těchto svazků usnadnit. Zajímavé je, že titíž lidé často tvrdí, že jim samým by nikdo neměl říkat, jak mají žít a vychovávat děti. Proč tedy chtějí totéž upírat ostatním? Dnes se považuje za nenormální, pokud osoby stejného pohlaví vychovávají děti; co se bude považovat za nenormální příště? To, že jsou rodiče věřící? Nebo že každý z nich je jiného původu či rasy?


Většina politických opatření někomu prospěje a jiným uškodí. Existuje pouze málo opatření, které mnoha lidem pomohou a zároveň nikomu nezpůsobí újmu. Návrh novely zákona o registrovaném partnerství je jedním z nich a byla by škoda, pokud by byl smeten ze stolu bez jakéhokoliv racionálního důvodu.

pondělí 27. října 2014

Ještě jednou o Tirolovi

Tentokrát pro magazín Dotyk. Mimo jiné o tom, co má společného monopolní firma a Hernán Cortés a také o tom, jak vychovávat děti. Viz zde.

Stát v kasinu

O regulaci hazardu:

"...upřímně a racionálně smýšlející lidé mohou mezi sebou nesouhlasit ohledně toho, zda hazard regulovat, jaké formy hazardu by měla či neměla regulace postihnout, případně jakou podobu a rozsah by případná regulace měla mít. Na čem se však tito lidé shodnout mohou, je požadavek, aby v oblasti hazardu nepodnikal stát a aby se na ziscích tohoto odvětví nepodílel ani ve formě daňových příjmů."

Celý článek zde.

sobota 18. října 2014

Český potravinový apartheid

"Česká vláda se naštěstí k rasové klasifikaci lidí nechystá; nicméně hodlá podobným způsobem klasifikovat zemědělské produkty. A stejně jako v jihoafrickém případě je to za účelem nerovného zacházení."

"Pokud shodou okolností máte rádi české potraviny, budiž. Pokud však upřednostňujete potraviny zahraniční, rozhodně nemáte důvod mít špatné svědomí. Totéž platí nejen pro potraviny, ale i pro jakékoliv jiné výrobky."


Celý článek zde.

úterý 14. října 2014

Má tirolská elegie


"...řada ekonomů si kdysi myslela, že „predátorské“ stanovování cen „pod náklady“ má vždy neblahé důsledky, neboť se za ním skrývá snaha vytlačit konkurenty z trhu a dosáhnout monopolního postavení. Tato teorie se zdá být intuitivní; ale platí skutečně i pro noviny, které vám pokaždé ráno cestou do práce někdo vrazí do ruky, aniž byste museli cokoli platit? Nebo pro internetový vyhledávač, který celý den zdarma používáte, když už se do té práce konečně dostanete? Jde tu o extrémní případy „predátorského“ stanovování cen, kdy produkty jsou nabízeny zcela zdarma?"

neděle 12. října 2014

Čtení (nejen) na říjen

Ekonomické knihy, které jsem v poslední době (pře)četl:

1) Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner: "Think Like a Freak". Skvělá kniha, podle všeho bohužel už poslední (alespoň pokud jde o knihu ve "freak" duchu). Dozvíte se třeba, jak dobře dokáží experti předpovídat, jak máte efektivně argumentovat a také co mají společného Van Halen a král Šalamoun. K tomu jako vždy něco o incentivech. Nejzajímavější pro mě byla lekce o tom, jak co nejrychleji sníst co nejvíc hot dogů (ve skutečnosti lekce o něčem úplně jiném) a především to, že tato scéna z Monty Pythonova Létajícího Cirkusu nemusí být zas až tak nerealistická! Těším se na český překlad knihy: "Mysli jako špek". (4/5)

2) Michael Goodwin: "Economix". Hospodářské dějiny plus něco z dějin ekonomického myšlení. Goodwin nezastírá, že kniha je částečně politická, avšak snaží se psát vyváženě (neúspěšně). Hlavními nepřáteli jsou podle Goodwina velké korporace. Plus bod za komiksovou formu. Právě vyšlo česky. (3/5)

3) Martin Nowak a Roger Highfield: "SuperCooperators". O Nowakově výzkumu různých podob kooperace v přírodě a o jeho životě. Na můj vkus příliš mnoho o tom druhém a málo o tom prvním. (Poučení pro mě: nepiš autobiografii, pokud nejsi zas tak moc slavný.) (3/5)

4) Barry J. Nalebuff a Ian Ayers: "Why Not?". Starší věc o tom, jak přicházet s řešeními nejrůznějších problémů. Poučení pro skeptiky: i ekonomie může být užitečná v praktickém životě. Bohužel, řada diskutovaných otázek mě moc netrápí (což je můj problém), přesto zajímavé čtení. Podobné Cowenově "Discover Your Inner Economist". (3/5)

5) G. K. Chesterton: "What is Wrong with the World?" Mnohem starší věc. Chesterton je téměř vždy inspirativní a umí psát (každou druhou větu si můžete nechat napsat na tričko a bude to vypadat dobře). Viz jeho kritiku pojetí společnosti jako organismu: "Because every man is a biped, fifty men are not a centipede"; charakteristiku vlády: "Government does not rest on force. Government is force"; nebo kritiku koncentrace hospodářské moci v rukou státu: “I do not object to Socialism because it will revolutionize our commerce, but because it will leave it so horribly the same.” K tomu pár esejů o feminismu a o vzdělání. Něco je zastaralé, něco stále aktuální. A co že je podle Chestertona špatně se světem? “What is wrong is that we do not ask what is right.” No kidding. (3/5)

6) Mark Twain: "What is Man? and Other Essays". Další prastará věc. Nejlepší je titulní esej o determinismu, egoismu a altruismu. V dnešní době asi už nemá moc smysl číst.

7) Aristofanés: "Žáby". Po mnohaletém odkládání jsem sáhl do pokladnice světové literatury pro tento slavný titul. Důvod: v "Žábách" je jak známo popsán Greshamův zákon. Skutečně tam je (hurá!). Jinak je to čtení pro skutečné fanoušky antického dramatu, což já nejsem, takže si netroufám hodnotit.

středa 8. října 2014

Paruka v Monitoru

Začínám pravidelně psát do nového internetového deníku Svobodný monitor. Můj první článek je o minimální mzdě:

"Na rozdíl od paní ministryně, první zastánci minimální mzdy na přelomu 19. a 20. století si efekty na nezaměstnanost dobře uvědomovali: ba dokonce jimi zavedení minimální mzdy zdůvodňovali! Pod vlivem tehdy populární eugeniky doufali, že minimální mzda zajistí, aby „méněcenní“ jedinci (např. imigranti) nebyli zaměstnáváni na úkor „ctihodných“ občanů. A tak kupříkladu podle vyjádření fabiánského socialisty Sidneyho Balla minimální mzda a podobná regulatorní opatření „zdaleka nezvýhodňují slabé, nýbrž zvýhodňují silné…“ Podle Balla jde o nástroje „vědomé společenské selekce“, které mají oddělit „zrno“ společnosti od jejích „plev“. Ačkoliv i nadále platí, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost mezi různě znevýhodněnými skupinami, naštěstí málokdo to v dnešní době považuje za klad. Současní zastánci minimální mzdy mají ve srovnání se svými předchůdci ušlechtilejší cíle, v předvídání skutečných dopadů však za nimi občas zaostávají."

Celý článek je zde.

pátek 3. října 2014

Kobří efekt jak prase?

Kdysi v koloniálních dobách sužovalo obyvatele indického Dillí velké množství kober. Britská správa se prý tehdy jala problém řešit: zavedla program, v jehož rámci slíbila každému, kdo přinese mrtvou kobru, finanční odměnu... A tak začali vznikat kobří farmy. Když to Britové zjistili, finanční kompenzace za kobry samozřejmě zrušili. Jenže co teď se spoustou hadů, když je nikdo nechce kupovat? A tak je farmáři zase pustili do světa. V Dillí nakonec bylo ještě více kober než před zavedením kompenzací.

Steven Levitt a Steve Dubner, kteří tuto historku uvádějí ve své knize Superfreakonomics, zavedli termín "kobří efekt": popisují jím situace, kdy pokus o řešení problému, samotný problém ještě zhorší.

Z kobřího efektu nemají strach v Mníšku pod Brdy, kde mají problém s přemnoženými divokými prasaty. Chystají se zavést program "střel prase, získáš 200 Kč". Čeká obyvatele Mníšku podobné rozčarování jako to, které kdysi možná potkalo obyvatele Dillí? Vzhledem k tomu, že navrhovaná finanční kompenzace je poměrně nízká, nelze zřejmě očekávat, že se vyplatí chovat divočáky ve velkém. Stejně tak se asi nevyplatí dovážet do Mníšku divočáky z jiných koutů ČR.

Pokud tedy zůstane finanční kompenzace nízká, nebude to s kobřím efektem zas tak divoký.

sobota 27. září 2014

Co je to negativní daň z příjmu?

Nový článek o negativní dani z příjmu na české Wikipedii:

"Negativní daň by měla nahradit některé (v některých variantách všechny) ostatní dávky, které stát vyplácí. Výhodou je snadná administrace této dávky – úřad potřebuje pouze znát výši příjmů, kterou zjistí z daňového přiznání. Další výhodou je plynulý přechod dávky, mezní daňová sazba se s rostoucím příjmem nemění, zatímco v tradičních systémech dávek v nezaměstnanosti může pracovník, který z nezaměstnanosti přechází do zaměstnání, čelit vysokým mezním sazbám, což odrazuje od hledání práce.

Nevýhodou negativní daně je, že se složitě vyrovnává se situací, kdy daňový poplatník např. v jednom roce vydělá několik miliónů Kč a v dalších letech nemá žádný zdanitelný příjem. Systém negativní daně by mu pak v letech bez příjmu přiznával sociální dávku. Další nevýhodou je obtížná politická prosaditelnost a příp. nestabilita, protože tlak některých zájmových skupin (důchodci, invalidé, svobodné matky atp.) na výjimky by byl vysoký."

Předstíraný Erasmus

Michal Kašpárek o "analýze" dopadů programu Erasmus:



"Zpráva komise totiž srovnává studenty, kteří na Erasmus vyjeli, s těmi, kteří zůstali doma, a předpokládá, že za rozdíl v jazykových schopnostech, zaměstnatelnosti nebo snášenlivosti může právě zahraniční pobyt. Jde o obrovské zjednodušení, znevažující všechny závěry. Erasmus samozřejmě nějaký výchovný vliv mít bude, jenže mezi oběma skupinami byly přece rozdíly už na začátku: kosmopolita se přihlásí na stáž spíš než xenofob, který neumí jazyky.

Bastiatovská otázka po tom, co je a není vidět, nás pak opět přivádí k tomu milionu dětí: účastníci Erasmu by si přece našli partnery i při jiných příležitostech a následně s nimi asi taky založili rodiny. Údajný milion není čistý přírůstek způsobený Erasmem, jak slovy „baby boom“ naznačují slovenští nebo francouzští a němečtí novináři, ale s Erasmem přinejlepším souvisí, a to většinou na úkor jiných cest k početí.


Nikdo se mimochodem neptá, kolik vztahů se kvůli pobytu některého z partnerů na Erasmu rozpadlo." 

Dodávám, že kontrafaktuální analýza ("co by bylo kdyby neexistoval unijní program x") oficiálním EU-analytikům nikdy moc nešla. Zajímalo by mě, jestli tito analytici také prošli Erasmem.

čtvrtek 25. září 2014

Co má společného HUDY a Michelin?

Outdoorový obchod HUDY nabízí na svých stránkách přehled zajištěných cest v ČR a okolí. Každá cesta je podrobně popsána a zdokumentována, což značí, že náklady na vytvoření tohoto přehledu rozhodně nebyly nulové. Přesto si jej každý může zdarma stáhnout. Proč to firma HUDY dělá?

Odpověď nabízejí Adam Brandenburger a Barry Nalebuff ve své knize Co-opetition (složenina ze slov "cooperation" - spolupráce a "competition" - konkurence). Zdůrazňují, že firmy na trhu si nutně mezi sebou nekonkurují: např. firma vyrábějící párky si přeje, aby byla levná hořčice, protože levná hořčice zvýší poptávku po párcích (párek a hořčice jsou komplementy). Někdy je výhodné, aby firma sama nabízela komplementy ke svým produktům. Tak třeba firma Michelin nabízí kromě pneumatik cestovatelům knižní průvodce, které upozorňují řidiče na zajímavá místa, jež stojí za to navštívit. Řidiči se tak občas zajedou podívat na nějaký ten hrad či jezero, a pneumatiky jdou dobře na odbyt.

Podobně jako Michelin se chová i HUDY: díky jejich průvodci po zajištěných cestách lidé zvýší svoji poptávku po sedácích a helmách, a firmě HUDY vzrostou tržby.

Libertariáni a EU

Petr Mach v odpovědi na článek Dalibora Roháče argumentuje, že neexistuje libertariánský argument pro EU:

"[Roháč] nikde nezmiňuje, že je tu alternativa: Existuje Evropský hospodářský prostor, Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) a bilaterální smlouvy s Evropskou unií. [...] Kterýkoliv stát, který vystoupí z EU, by si mohl zvolit ze dvou základních uspořádání s EU, a velmi by si pomohl."

Podle mé interpretace spor není o to, jestli existují lepší alternativy, ale o to, jestli jsou tyto lepší alternativy reálně dostupné. Lze si totiž jen těžko představit, že by ČR vystoupila z EU proto, aby více otevřela svoje hranice. Jestliže ČR někdy vystoupí z EU, bude to pravděpodobně proto, aby se stala protekcionističtější. Je pravda, že i v takovém případě by vystoupení mělo pro ČR jisté klady: např. by se vláda musela "více zodpovídat voličům a nemohl[a] by se vymlouvat na „Brusel“." Je však otázkou, zda by tyto výhody převážily nad pravděpodobným nárůstem protekcionismu a nacionalismu, který by vystoupení zřejmě doprovázel.

Je ekonomie neradostnou vědou?

Pavel Kohout se domnívá, že ano. Tvrdí dokonce, že ekonomie a finance "jsou zhruba na úrovni medicíny před objevem krevního oběhu." Argumentuje tím, že

1) krizi nikdo nepředvídal; na vině jsou DSGE modely, které jsou údajně "slepou uličkou";
2) ekonomické statistiky bývají nespolehlivé.

I kdyby tyto argumenty byly pravdivé, není to trochu málo k tomu, aby člověk zavrhnul ekonomii celek? Je fyzika zaostalá, protože fyzici nedokáží předpovědět trajektorii padajícího listu?


Paušální odmítnutí ekonomie na základě kritiky jednoho či několika modelů je nešťastné: pokud lidé uvěří, že ekonomie je jako celek k ničemu, kdo bude věnovat pozornost argumentům ekonomů o nežádoucích důsledcích omezování konkurence, zvyšování minimální mzdy a masivních subvencí?


neděle 21. září 2014

Pomůže pálení rohoviny zachránit nosorožce?

V ZOO ve Dvoře Králové se domnívají, že ano. Totéž si myslí i Česká inspekce životního prostředí. Odpověď je však, zdá se, poněkud složitější.

Ačkoli je pálení dobře míněnou snahou jak upozornit na problém obchodu s rohovinou, má bohužel nežádoucí účinky: spálení rohoviny vede k poklesu nabídky a zvýšení ceny rohoviny na trhu. Vyšší cena znamená větší potenciální zisky pro pytláky, lze tedy očekávat, že v důsledku pálení rohoviny pytláci svoji aktivitu zvýší.

Samotné úsilí o zamezení obchodu s ohroženými druhy zatím nenese kýžené ovoce. Objevují se proto alternativní návrhy, jak pytláctví zamezit: např. finančně motivovat  k ochraně ohrožených druhů místní komunity, zaměřit se na alternativní příležitosti výdělku potenciálních pytláků, či usilovat o snížení poptávky po ohrožených druzích. Někteří navrhují místo pálení rohoviny a slonoviny (snížení nabídky) naopak zaplavit trh těmito komoditami (zvýšení nabídky), což by vedlo k poklesu cen a následně k snížení poptávky pytlácích a k poklesu výdělků pytláků. Dlouhodobou snahou některých těchto aktivit je legální regulovaný trh s některými vzácnými druhy: část populace těchto druhů by byla v soukromém vlastnictví, přičemž majitelé by byli motivováni chránit svůj majetek před pytláky a zároveň udržovat stabilní či rostoucí velikost populace.

Jakkoli neexistuje shoda o optimální strategii vůči pytlákům, jedno je jisté: samotné pálení rohoviny je jenom gestem. Pokud toto gesto nebude doprovázeno reálnými opatřeními, nosorožcům nejspíš uškodí.

Jak zhubnout

Skvělý rozhovor o tom, jak změna incentivů funguje lépe, než vzepření se proti těmto incentivům pomocí vůle:

"Design you change once; will power you have to do every day for the rest your life."

O politických opatřeních:

JB: Handing the responsibility to the individual somewhat takes this problem out of the realm of policy. You aren't a fan of policy solutions, are you?

BW: The reason I'm not very sanguine about policy is that it tremendously backfires. I can guess in 1920 that they thought prohibition was going to be a great idea. There's a lot of things I don't think it would be a good idea to ask restaurants to do, that won't make them more money, but there are a lot of things they can do that would help us eat better and they'd make more money: offering half size portions, not offering bread baskets.

What we've tried to do in the past is to fight the obesity crisis by asking the individual to do it: saying it's will power and education. We tried to become slim by willpower and then slim by policy, and that didn't work well. What we haven't done is engage the consumer.

středa 10. září 2014

Měli by libertariáni být pro zachování EU?

Podle Dalibora Roháče ano:

" It seems plausible that bad European legislation is acting in part as a substitute for bad domestic legislation. That does not make it any better, of course, but it should shed some doubt on the notion that, if it weren’t for the EU, national policymakers would be adopting significantly better policies." 

"The EU often acts in ways that are inimical to freedom and prosperity. But so do other political organizations, groups, and movements, and we need a sense of perspective to identify our key enemies. For one, I am much more afraid of the rise of Europe’s neo-reaction, of Vladimir Putin’s imperial ambitions in the EU’s immediate neighborhood, of the ties that connect the regime in the Kremlin with the populist nationalists within the EU, and of the damage that these can generate when in power. These are not just abstract threats. In Hungary, Viktor Orban – who wants to create a Hungarian alternative to liberal democracy, inspired by Russia and China – already nationalized the pension systempopulated the board of the central bank with his political cronies, and helped elect a former skinhead as the deputy speaker of the Hungarian Parliament."

"One reason why it is not easy to pin down the real counterfactual to EU membership comes from a famous paper by Richard Lipsey and Kelvin Lancaster, outlining the idea of the ‘second-best’, published in 1956 in Review of Economic Studies. Its idea, in simple terms, is that in a world with multiple distortions, it is far from obvious that removing one such distortion in isolation (say EU membership) will move us closer to the desired state of affairs as it is possible that the other distortions (say, petty nationalism) might then become ‘binding’."

středa 3. září 2014

Rozhovor s Madsenem Piriem

Prezident britského Institutu Adama Smithe v rozhovoru na CItime.

O EU:

"EU nesplnila své sliby. Evropa v globalizované a rozvíjející se světové ekonomice hospodářsky zaostává. Země praktikující protekcionismus a z centra regulují hospodářství neuspějí v konkurenci s těmi, kteří budou svobodně obchodovat a umožní rozvoj soukromého podnikání."

O UKIP:

"Původním ústředním programovým bodem UKIPu bylo vystoupení z EU. Aby strana zvýšila přitažlivost svého programu pro širší masy, začala se vymezovat i v dalších oblastech a navrhovat přijetí restriktivních politik, se kterými my v Institutu Adama Smithe nesouhlasíme. Příkladem je ochrana britského průmyslu a domácích zaměstnanců, kterou navrhují namísto svobodného obchodu a volného pohybu zaměstnanců. Jejich názory z myšlenek Adama Smithe nevycházejí."

úterý 2. září 2014

Co ekonomie nedokáže

Můj článek v Terra Libera:


"...jakékoliv předpovědi ohledně vývoje ceny zlata, akcií či ropy, které občas registrujeme v médiích, nemají v ekonomii žádnou oporu. Naopak, ekonomie nás učí, že těmto předpovědím nemáme příliš věřit: člověk, který ví, jak se ceny budou vyvíjet, může tuto informaci využít k tomu, aby vydělal peníze. Není tedy důvod, proč by ji měl sdílet s ostatními. Na „americkou otázku“ Deirdry McCloskey: „If you’re so smart, why ain’t you rich?” tito prognostici zpravidla odpovědět nedokážou."

"Důležitou roli též hrají přehnaná očekávání veřejnosti ohledně toho, co ekonomie může dosáhnout: pokud lidé chtějí slyšet specifické předpovědi, vždy se najde někdo, kdo je ochoten tyto předpovědi nabídnout, ať už jim sám věří nebo ne (což je mimochodem samo o sobě předpovědí, kterou však ekonomie poskytnout může). Tam, kde je poptávka, je i nabídka. Přehnaná očekávání veřejnosti potom mohou vést ke stále větším zklamáním a postupné diskreditaci ekonomie."

středa 27. srpna 2014

Bída a předsudek: vnímání rasových rozdílů při materiálním nedostatku



Ekonomická recese, která vypukla v roce 2007 v USA, dopadla na některé skupiny obyvatel více než na jiné. Mezi lety 2007 a 2009 kleslo bohatství bílých amerických domácností o 16 %, zatímco u Afroameričanů to bylo o neuvěřitelných 53 %.[1]  Tato skutečnost není překvapující, vezmeme-li v úvahu rozdílné socioekonomické charakteristiky obou skupin: Afroameričané jsou například v průměru méně vzdělaní a mají méně pracovních zkušeností a jsou tudíž častěji zaměstnáni v profesích, které recese zasahuje nejvíce. Je možné, že kromě faktorů socioekonomických přispívají k rozdílnému dopadu recese na bílé Američany a Afroameričany i faktory psychologické? Podle psychologů Amy R. Kroschové a Davida M. Amodia ano.[2]

Kroschová a Amodio pomocí několika experimentů zkoumali, jak pocit materiálního nedostatku ovlivňuje vnímání rasy. Dle jejich závěrů vnímají bílí Američané při pocitu nedostatku obličeje Afroameričanů jako „černější“ než v situaci, kdy se nedostatkem ohroženi necítí. „Pocitu nedostatku“ bylo přitom v experimentech dosaženo třemi odlišnými způsoby: v prvním z nich tento pocit odpovídal přesvědčení subjektu, že existuje konkurence o zdroje mezi černými a bílými; v druhém experimentu byl pocit nedostatku navozován pomocí „primingu“, kdy byly některé subjekty nevědomky na okamžik vystaveny termínům spojeným s nedostatkem; a konečně v třetím případě bylo za účelem vyvolání pocitu nedostatku subjektům poskytnuto 10 dolarů ze 100 možných k rozdělení mezi potenciální příjemce. Poslední experiment též ukázal, že pocit vzácnosti vede k větší diskriminaci vůči Afroameričanům, neboť subjekty rozdělovaly svěřených 10 dolarů více v neprospěch „černějších“ obličejů.

Kroschová a Amodio naznačují, že výsledky jejich experimentů poukazují na další z možných mechanismů, prostřednictvím kterého ekonomická recese v USA dopadla větší měrou na Afroamerické domácnosti: pocit nedostatku vedl k citlivějšímu vnímání rasových rozdílů a následně k větší diskriminaci vůči Afroameričanům (tento závěr platí za předpokladu, že v době ekonomického růstu, kdy jsou lidé k rasovým rozdílům méně citliví, je část Afroameričanů považována za bílé). Zvýšení diskriminace však může být menší v reálném světě než v laboratoři. Jak zdůrazňoval ekonom Gary Becker,[3] pokud zaměstnavatel diskriminuje vůči některým skupinám zaměstnanců bez ohledu na jejich produktivitu, škodí sám sobě, neboť snižuje svůj zisk. Totéž platí i pro prodejce diskriminujícího vůči některým skupinám zákazníků. Diskriminace je zkrátka v reálném světě nákladná nejen pro diskriminované, ale obvykle i pro diskriminující.

Psáno pro časopis Vesmír.


[1] Přesněji řečeno šlo o pokles mediánového bohatství. Viz Taylor P., Kochar D. R. a Fry R. (2011): Wealth gaps rise to rekord highs between whites, blacks and hispanics. Dostupné na:  http://www.pewsocialtrends.org/2011/07/26/wealth-gaps-rise-to-record-highs-between-whites-blacks-hispanics/
[2] Krosch, A. R. a Amodio, D. M. (2014): Economic scarcity alters the perception of race. Proceedings of the National Academy of Sciences 111(25): 9079-9084.
[3] Becker G. S. (1957): The Economics of Discrimination. Chicago: University of Chicago Press.

čtvrtek 31. července 2014

Proč Victor Hugo v pyžamu nejen spal, ale i psal

Nemůžete se donutit k práci, protože jste neustále v pokušení brouzdat po internetu? Stejnému problému čelil i Victor Hugo pouze s tím rozdílem, že jeho od práce odváděla touha po brouzdání se po venku. Problém údajně vyřešil tak, že si zamknul oblečení do skříně a pracoval oděn pouze v noční košili. Podobně jako Odysseus, který se nechal přivázat ke stěžni, aby nepodlehl vábení Sirén, tak i Hugo strategicky omezil svoji svobodu volby, aby odolal pokušení.

Fungovalo to? Velmi dobře. Hugo začal psát svůj Chrám matky boží v Paříži na podzim roku 1830 s termínem dokončení v únoru 1831. Román dokončil několik týdnů před termínem.
 
Thomas Schelling musí mít radost.

Celý příběh je zde.

Dík za odkaz patří blogu marginalrevolution.com.

pondělí 28. července 2014

Kolikrát zvoní pošťák?

Ve filmu "Pošťák zvoní dvakrát", se, jak známo, žádný pošťák neobjevuje a nemůže tudíž ani na nikoho zvonit. Zaměstnanec České pošty se na rozdíl od svého hollywoodského protějšku občas objeví (soudě podle tu a tam plné schránky), ale nezazvoní ani jednou. Mohli jste být celý den doma, čekali jste na důležitý balík, a přesto se na oznámení o uložení zásilky dozvíte, že jste prý nebyli k dosažení.

Pokud pracovní doba poštovních doručovatelů není pevně stanovena a řídí se podle principu "čím dřív to doručím, tím dřív mám padla", je motivace pošťáků nezvonit evidentní: zvonění na příjemce balíků a důvěrných psaní znamená ztrátu času, zejména pokud jsou tito adresáti skutečně doma: pošťák musí čekat, než se oblečou, obují, seběhnou ze schodů, atd. Náklady zvonění tak nese samotný pošťák ve formě delší pracovní doby. Pokud však pošťák nezazvoní, náklady ponese adresát, protože bude muset jít na poštu.

Co ale vedení České pošty? Má motivaci pošťáky nutit k tomu, aby na adresáty balíků zvonili? Vzhledem k téměř monopolnímu postavení České pošty tato motivace není příliš vysoká: nemusí totiž bojovat o zákazníky poskytováním kvalitních služeb. Co víc, v poslední době má Česká pošta motivaci doručovatelům zvonění na adresáty přímo zakazovat (jestli to skutečně dělá, nevím). Je to dáno tím, že pošta rozšiřuje portfolio poskytovaných služeb a je tedy v jejím zájmu, aby lidé chodili na poštu co nejvíce. Až si přijdete pro svůj balík, poštovní úřednice vám bude moci nabídnout nějaké to pojištění a nejnověji si budete také moci koupit léky.

Mimochodem, prodej léků na poštovních úřadech je z hlediska prodejců léků chytrý tah: nejen že využijí hustou síť poboček České pošty, ale také osloví ty správné lidi: služeb pošty totiž využívají nejvíce staří lidé a jsou to zároveň oni, kdo také nejvíce nakupuje léky. Je možné, že někteří z nich si polepší, neboť si ušetří cestu do lékárny. Řada lidí si ale spíše pohorší, pokud je Česká pošta bude skutečně nutit k častějším návštěvám. Těmto lidem je však možné jednoduše pomoci: zavedením skutečné konkurence na trhu poštovních služeb. Lidé si pak budou moci vybrat poštovní firmu, která jim sice nenabídne léky, ale zato jim k jejich plné spokojenosti doručí zásilky.

pátek 25. července 2014

Vrcholné dílo "kapitalistického romantismu" v češtině

Román Atlas Shrugged spisovatelky Ayn Randové vychází v češtině pod názvem Atlasova vzpoura.

Toto dílo rozhodně stojí za přečtení, neboť nám připomíná, jak důležitá je činnost podnikatelů a tvůrčích jedinců pro blahobyt nás všech. Randová zde zároveň varuje před nebezpečím, které představují lidé, jež se prostřednictvím státu snaží na úsilí tvůrčích jedinců parazitovat.

Při čtení je mít na paměti, že Atlasova vzpoura je z velké části dílem "romantismu" a nikoli "realismu": představuje schopné podnikatele jako hrdiny toužící žít v liberálním světě, kdy pravidla platí pro všechny stejně a kdy každý má právo na ovoce své práce. Mnoho reálných podnikatelů však takových samozřejmě není: reální podnikatelé (a to nejen ti neschopní) velmi často touží po privilegiích a po přerozdělování od druhých ve svůj prospěch; chtějí socialismus pro sebe a kapitalismus pro druhé. (Jedná se o důsledek toho, že stát zasahuje do mnoha oblastí lidského života nebo je tato snaha některých podnikatelů naopak příčinou, že stát stále více a více bobtná?)

Pokud byste tedy chápali tuto knihu jako jakousi analýzu společnosti, zřejmě byste dospěli k závěru, že je poněkud naivní. Toto nebezpečí obzvlášť hrozí u českých čtenářů, kteří mají víc než dost zkušeností s "podnikateli", kteří přišli k majetku díky dotacím či jiným privilegiím, jež si sami prosadili. Pokud však toto dílo budete chápat jako idealizovaný příběh, ve kterém se lidská kreativita utkává s touhou vézt se na úsilí ostatních, může se vám kniha líbit. Třeba Atlasova vzpoura přispěje k tomu, že se v této zemi konečně přestane úspěch měřit "schopností čerpat dotace" a začne se posuzovat podle schopnosti tvořit hodnoty.

Závěrem nezbývá než doufat, že se český překlad vyvede lépe než filmy (zde a zde), které zatím byly podle této knihy natočeny.

pondělí 21. července 2014

Daně a etika

Nedávno jsem psal, že rozhodnutí Petry Kvitové danit své příjmy v Monaku může mít pro nás nezamýšlený pozitivní důsledek: může totiž zefektivnit fungování vlády. Tato předpověď se pomalu začíná naplňovat. Lidé se v posledních dnech začali zajímat, kde všude platí daně, jestli stát s daňovými prostředky zachází efektivně a zamýšlejí se také nad morálními aspekty placení daní. Zbývá jen, aby lidé v tomto svém zájmu nepolevovali a svá zjištění vzali v úvahu, až půjdou k volebním urnám.

Do diskuse přidávám několik poznámek k normativním otázkám placení daní. K právním otázkám se nevyjadřují (předpokládám, že chování Kvitové je v souladu se zákonem). Vycházím z toho, že pokud se lidé liší v pohledu na to, jak věci "mají být", shodnou se pouze obtížně. Považuji tedy za zbytečné diskutovat o tom, co je a co není etické; mnohem plodnější je ptát se, k čemu vede konzistentní uplatňování různých principů, zda je realistické, aby tyto principy byly skutečně uplatňovány a zda náhodou nejsou v rozporu s jiným etickými principy.

Zde jsou dva normativní argumenty, které se v diskusích často objevovaly.

1)  Prostřednictvím daní si lidé "kupují" veřejné statky. Lidé by tedy měli platit daně tam, kde veřejné statky spotřebovávají. Toto je jistě legitimní požadavek; je však obtížné jej důsledně aplikovat, protože je nesmírně nákladné spotřebu veřejných statků monitorovat a měřit (vždyť ani zastánci a odpůrci Petry Kvitové se nedokážou spolu shodnout, jestli tenistka tento princip porušuje či nikoli). Aplikace tohoto principu navíc může velmi často hraničit s omezováním osobní svobody ("studoval jsi na veřejné škole, vystěhovat se z ČR můžeš až po čtyřicítce").

Existuje ale způsob, jak tento princip alespoň částečně uplatnit, aniž bychom se museli bát výrazných negativních vedlejších efektů: nevytvářet veřejné dluhy a zrušit cla. Zadlužování se je daněním zatím nenarozených lidí, kteří budou spotřebovávat veřejné statky teprve v budoucnu. Tito lidé by tedy měli platit daně k financování veřejných statků v "budoucí ČR" a nikoli v "současné ČR". Podobná úvaha platí i pro cla: clo je daň uvalená na cizince, kteří spotřebovávají veřejné statky mimo ČR. Existence cel je tak porušením tohoto etického principu.

Lidé, kteří kritizují daňovou optimalizaci na základě výše uvedeného prinicpu, by měli stejně hlasitě kritizovat veřejné dluhy a cla.

2) Princip rovnosti. Tento princip může mít mnoho podob. Např.:
- všichni by měli platit daň ve stejné výši (např. 1000 Kč);
- všichni by měli být daněni stejnou daňovou sazbu (např. 10 % z celkových příjmů);
- pro všechny by mělo být stejně dostupné nebo nedostupné vyhnout se placení daní (např. platit daně v Monaku).

Nepředpokládám, že by kritici Petry Kvitové chtěli uplatňovat princip rovnost v prvním a druhém smyslu (řada těchto kritiků požaduje progresivní zdanění). Zastavme se tedy nad poslední interpretací principu rovnosti. Zaprvé, naplnění tohoto principu by bylo v rámci současného daňového systému extrémně nákladné (a pravděpodobně neslučitelné s principy liberální demokracie). Za druhé, připusťme, že bychom tento princip skutečně chtěli uplatnit. Je efektivnější a) pokoušet se bránit lidem, aby danili mimo ČR nebo b) změnit daňový systém? Domnívám se, že b) je spráně. Pokud by například neexistovala daň z příjmu, chudí i bohatí by měli stejnou možnost tuto daň neplatit. Existující dani z vlastnictví nemovitosti se zase vyhnete pouze tím, že nemovitost nevlastníte. Je zřejmé, že možnost nevlastnit nemovitost opět je opět dostupná jak chudým tak bohatým.

Za to, že máme v současnosti systém, ve kterém mohou někteří lidé své příjmy legálně danit mimo ČR zatímco jiní nikoli (protože k tomu nemají prostředky), Petra Kvitová skutečně nemůže. Zda se tenistka chová morálně, když daní v zahraničí, to záleží na principech, pomocí kterých chcete její chování poměřovat. Je ale fér, tyto etické principy explicitně zmínit a zamyslet se nad jejich důsledky i nad tím, jak tyto principy případně naplnit co nejefektivněji.

DODATEK: zatím nejzajímavější článek na téma "Petra Kvitová a daně", který jsem četl, je tento.

neděle 20. července 2014

Komu slouží služební zákon?

Petr Houdek o služebním zákoně:

"Nedotaženost schvalovaného služebního zákona ukazuje, jak nutně jej Česko potřebuje. Nechala by schopná, fungující organizace předložit projekt na svůj rozvoj, který je natolik vadný? Místo profesionalizace spíše zakořenění stávajících úředníků a jejich klientelistických vazeb, chybějící systém odměňování, měření produktivity či prokazování vědomostí. Všechny námitky jsou vážné, nejnešťastnější je však ustanovení, že za vedoucí úředníky budou moci být jmenováni jen nižší úředníci.
"Vy víte, že mne nenapadlo nikdy nic nového!" Toť obhajoba své nejdůležitější vlastnosti od sira Humphreyho Applebyho, tajemníka ministerstva pro administrativní záležitosti z legendárního seriálu Jistě, pane premiére. Tvůrci služebního zákona jej zjevně měli za vzor. Mechanismus, při němž lidé řídící stát budou vybíráni prakticky jen z byrokratického kultu v závislosti na senioritě, neodvratně povede k tomu, před čím Humphreyho šéf, ministr Jim Hacker, varuje: "Místo, aby nám tady vládla řada mladých, schopných a energických lidí, řídí tuhletu zemi unavení, cyničtí pětapadesátníci, kterým jde jen o klid."

středa 9. července 2014

Petro, jsme si kvit

Rozhodnutí tenistky PetryKvitové přesunout z daňových důvodů své bydliště do Monaka vyvolalo u části veřejnosti rozhořčení. Někteří komentátoři mají pocit, že Kvitová něco státní kase dluží: vždyť jezdí po českých silnicích, přičemž jí na cestu svítí veřejné osvětlení, na její bezpečí dohlíží policie ČR a své tenisové dovednosti pilovala ve sportovních areálech, alespoň částečně financovaných z daní.

Je jistě pravda, že Kvitová využívala a využívá statků a služeb financovaných z daní. Lze si však těžko představit, že jich spotřebovává ve větší míře, než ostatní lidé. Proč se tedy titíž komentátoři nerozhořčují, pokud se kdokoli chce odstěhovat z ČR? Třicetiletá programátorka z Brna, která se rozhodne odstěhovat do Švýcarska, nikoho nepobuřuje; avšak i ona brázdila české silnice a navštěvovala veřejnou školu a to o nic méně než Kvitová. Pokud bychom chtěli dosáhnout „férovosti“, museli bychom zakázat odstěhování se z ČR všem lidem. Jelikož o tomto kroku nikdo neuvažuje, je na místě se ptát, zda se za moralizováním nad rozhodnutím slavné tenistky neskrývá zálusk na její miliony. Pokud ano, tak budiž. Vždyť i Kvitová přesunem bydliště do Monaka sleduje svůj zájem, tak proč by nemohli svůj zájem sledovat i komentátoři. Je však třeba věci nazývat pravými jmény a neschovávat se za morálku.

Je ale přesun Kvitové do Monaka pro nás ostatní skutečně nákladem? Na jednu stranu ano, protože tenisová šampionka mohla přispět na zkrášlení parku vedle vašeho domu. Na druhou stranu však může mít rozhodnutí Kvitové pro nás všechny nezamýšlený pozitivní důsledek: může totiž zefektivnit fungování vlády. Vysvětlení tohoto efektu podal Albert O. Hirschman ve své knize Exit, Voice and Loyalty (Vystoupení, hlasování a loajalita).

Hirschman si klade následující otázku: Jaké prostředky mají lidé k dispozici, pokud jsou s fungováním vlády nespokojeni? Podle Hirschmana jsou dva: „vystoupení“ (v tomto případě opuštění státu) a „hlasování“ (tedy psaní, argumentování, přesvědčování, protestování a zejména účastnění se voleb). Možnost „vystoupit“ a „hlasovat“ tak působí na vlády jako omezení toho, co si mohou k občanům „dovolit“: diktátoři, kteří potlačují svobodu slova, nepořádají všeobecné volby a hlídají hranice, si toho mohou „dovolit“ více, než politici v liberálně-demokrackých státech, kde se lidé mohou svobodně vyjadřovat, volit a ze kterých se může každý kdykoliv odstěhovat. Lidé, kteří se stejně jako Kvitová rozhodnou „vystoupit“, tak nutí vládu poskytovat lepší služby. Konkurence států o daňové poplatníky je tak v tomto ohledu ku prospěchu všech.

Svoji roli v uvedeném scénáři hraje podle Hisrchmana i loajalita: čím více jsou lidé loajální (neboli čím jsou větší vlastenci), tím méně jsou ochotni uchýlit se k „vystoupení“ a vláda si toho k nim může „dovolit“ více. Pokud by Kvitová byla zapálená vlastenka a platila by daně v ČR za všech okolností, museli bychom se možná spokojit s hůře fungující vládou. Možná bychom tedy měli být Petře Kvitové vděčni; a musíme doufat, že to s vlastenectvím nebude příliš přehánět.