neděle 29. prosince 2013

Už nikdy nechci do Čchung-čchingu!

Nedávno jsem v českém překladu jedné knihy narazil na zmínku o čínském městě Čchung-čching. Za použití důvtipu (a podle přiložené fotky) jsem poznal, že se jedná o město, které je jinde ve světě (byť ne všude) známo jako Chongqing. Co mě zpočátku zmátlo, byl český přepis čínštiny, který již v roce 1951 vytvořil významný sinolog prof. Švarný. Tento přepis, jenž nám má přiblížit čínskou výslovnost, je v českých médiích používán dodnes. Je podstatné, jaký přepis čínštiny používáme?

Pokud Češi hovoří pouze česky a žijí izolovaně od cizinců, je víceméně lhostejné, jaký přepis zvolí: důležité je pouze to, aby všichni Češi používali stejný přepis, jinak by byly rozhovory o čínských reáliích poněkud komplikovanější. (Řečeno jazykem ekonomie, jedná se zde o koordinační problém, který je analogický problému, zda jezdit na silnici vlevo či vpravo.)

Od roku 1951 se však svět změnil: v Číně v roce 1956 vznikl pinyin - hlásková abeceda, která byla samotnou Čínou o dva roky později uznána jako oficiální přepis čínštiny do latinky. Ostatní státy postupně začaly pinyin též používat a pinyin se stal v roce 1982 mezinárodním standardem podle ISO. Změny se udály i v Česku: Češi jsou stále méně izolováni od ostatních národů a mluví více jazyky. Co tyto změny znamenají? Stručně řečeno, pro Čechy je stále nákladnější používat specificky český přepis čínštiny: pokud nyní čtou texty o Číně v angličtině (která zpravidla používá pinyin), musejí se s pinyinem seznámit. Pokud navštíví Čínu, opět se bez pinyinu neobejdou. Jsou tak celkem zbytečně nuceni znát dva různé přepisy (případně musí k převodu mezi různými přepisy použít překladač).

Zdá se, že nazrál čas opustit specifický český přepis a "zkoordinovat" se tak se zeměmi, které pinyin již používají (nelze totiž očekávat, že by ostatní země - včetně Číny - akceptovaly Švarného přepis). Náklady této změny by nesli pouze lidé, kteří jsou obeznámeni pouze s českým přepisem a nikoli s pinyinem (těchto lidí nebude pravděpodobně příliš mnoho a navíc budou postupně ubývat). Výnosy potom budou plynout všem, co čtou či budou číst o Číně v cizích jazycích nebo do Číny zavítali či zavítají (těchto lidí by mělo naopak přibývat). Některé české texty už směle pinyin používají. Doufejme, že o Čchung-čchingu už nikdy neuslyším!

(O změně konvencí jsem psal také zde.)

neděle 22. prosince 2013

Několik poznámek k bankovní unii

Jednou z hlavních událostí uplynulého týdne bylo dosažení politické dohody ohledně jednoho z klíčových pilířů chystané bankovní unie (např. zde). O "vbrus(e)lení" do bankovního systému jsem psal nedávno. Níže připojuji několik dodatečných komentářů.

1) Oproti původnímu návrhu Komise z června tohoto roku je výsledný kompromis (na nějž měl významný vliv postoj Německa) méně centralizovaný. Původní návrh přisuzoval dominantní roli Komisi, která měla zajistit rychlost rozhodování, avšak na úkor demokratické legitimity a kontroly. Kompromis dává větší prostor Radě a národním resolučním orgánům a Komise je upozaděna.

2) Dohoda předpokládá vytvoření jednotného fondu, do kterého budou přispívat samotné banky. Náklady však ponesou nejen banky, ale i spotřebitelé. Na koho dopadnou náklady více, závisí na elasticitách poptávky a nabídky.

3) EU se rozhodla neúspěšné banky zachraňovat s tím, že náklady na tuto záchranu by měl nést primárně bankovní sektor, tj. akcionáři a věřitelé bank ("bail-in"), a veřejné prostředky by měly být použity až v poslední instanci ("bail-out"). To však pochopitelně není jediné myslitelné řešení. Např. Eugene Fama by banky v problémech raději znárodnil, očistil jejich aktiva a znovu zprivatizoval (viz zde a zde). Aby nedošlo k mýlce - Fama by ze všeho nejraději zavedl do bankovního sektoru trh - tj. neúspěšné banky (jakkoliv "systémově významné") by vždy měly být ponechány svému osudu. Protože však je podle Famy takový systém v současnosti nerealizovatelný - nelze očekávat, že vlády nechají velké banky padnout - máme v podstatě na výběr mezi dvěma zly: záchrana nebo znárodnění a reprivatizace. Pokud se rozhodneme banky zachraňovat, vytvoříme pro ně nežádoucí motivace: banky budou příliš riskovat. Znárodnění a reprivatizace tyto zvrácené motivace nevytváří, proto Fama preferuje tuto možnost.

Jestli je Famův návrh lepší než ten, který přijala EU se asi v nejbližší době nedozvíme, neboť centralizací bankovní resoluce se EU připravila o možnost experimentovat s alternativními přístupy.

pátek 20. prosince 2013

Za co se pere Ariel?

Z knihy Ariela Rubinsteina Economic Fables:

"Ano, přiznávám, že je pro mě lákavé považovat se za vypravěče příběhů, filosofa, badatele na poli sociálních věd, vlastně za cokoli, jen ne ekonoma. Kdykoliv se mě někdo zeptá: "Jaké je vaše povolání?" - například na formuláři při vstupu do USA - neodpovím "ekonom", nýbrž použiji neutrální termín "pedagog" (lecturer). Kromě imigračního úředníka a ospalého cestujícího na sedadle vedle mě, nikdo ten formulář neuvidí, přesto vždy odmítám označit se za ekonoma. Má znalost současných ekonomických problémů je omezená. Po většinu mého života mě tyto problémy nezajímaly. Obvykle ekonomickou rubriku novin vyhazuji do koše spolu s rubrikami sport, móda a zdraví."

Znám poměrně dost ekonomů, kteří - podobně jako Rubinstein - zdráhají sami sebe za ekonomy označit. Důvodem je především to, že veřejnost má velmi zkreslené představy (vytvořené zejména právě na základě ekonomických rubrik v novinách) o tom, čím se ekonomové zabývají. (Na druhou stranu existují lidé, kteří se za ekonomy směle prohlašují, jakkoli jsou jejich znalosti základní učebnicové ekonomie omezené.)
 
Rubinstein je znám svými názory ohledně "neužitečnosti" ekonomie (např. zde a zde) a ve své knize jim dává patřičný prostor:
 
"Pokud by modely, které vytváříme v zažloutlých poznámkových blocích nebo na školních tabulích, tvořily základ pro předvídání lidského chování, považoval bych to za zázrak. [...] Přistupuji k ekonomii jako člověk se smyslem pro zvídavost, který se snaží porozumět logice lidských interakcí o trochu lépe."
 
Na několika místech pro ilustraci ukazuje, jak mu jeho znalost teorie rozhodování byla při praktickém rozhodování v životě vždy k ničemu. Jeho chápání ekonomie jako "logiky volby" (ačkoliv ten termín sám nepoužívá) vede k tomu, že občas zní trochu jako ekonom rakouské školy (viz také níže jeho postoj ke kvantitativní ekonomii). 
 
Zajímavá je jeho kritika přílišného důrazu na statistickou významnost (která možná potěší Deirdru McCloskey a Stephena Ziliaka) a také jeho postoj k experimentální ekonomii (který zase možná potěší experimentální ekonomy):
 
"Po mnoho let jsem považoval experimenty v ekonomii za pouhé plýtvání výzkumnými fondy. Nadále nepovažuji kvantitativní výsledky za příliš relevantní. Nicméně experimenty v mých očích stouply poté, co jsem si uvědomil, že sestavení souboru otázek, které dokáží ilustrovat určitý myšlenkový proces je skutečným uměním a poté, co jsem se přesvědčil, že selský rozum někdy klame i ty nejzkušenější."
 
Úsměvné je potom následující přiznání člověka, který je znám především díky svým příspěvkům k teorii vyjednávání: "Opravdu nenávidím smlouvání."
 
Kniha Economic Fables obsahuje řadu podnětných myšlenek a místy je zábavná. Celkově jí však dávám tři hvězdičky z pěti: příklady ekonomických modelů, které Rubinstein používá, jsou ekonomům dobře známé a neekonomy, myslím, moc nezaujmou. Osobní příběhy jsou zajímavé, ale ne zas tak moc. 
 
Hodinový rozhovor s Rubinsteinem naleznete zde.

pátek 13. prosince 2013

Jak moc bolí trhání?

Katalánci a Baskové (s možnou podporou fanoušků Realu Madrid) stále hlasitěji volají po samostatnosti. Totéž platí pro Vlámy a Skoty. K tomu všemu má Velká Británie do konce roku 2017 hlasovat o vystoupení z EU a podobné hlasy se objevují i v jiných členských státech. Stane se dezintegrace novým trendem?

Na to lze obtížně odpovědět, ale faktem zřejmě je, že být malý je čím dál atraktivnější (alespoň pokud jde o státy). Již před časem identifikovali Gary Becker (zde a zde) a Richard Posner (zde a zde) některé faktory, které by se za touto zvýšenou atraktivitou mohly skrývat. Alberto Alesina a Enrico Spolaore napsali dokonce celou knihu o optimální velikosti států.
 
1) Výhodou velkého státu (či členství v integračním uskupení) je velký trh bez vnitřních bariér obchodu. Pokud na mezinárodním poli převládá protekcionismus, vyplatí se integrovat do větších celků, v rámci nichž mohou lidé více či méně svobodně obchodovat. Jelikož je však překážek mezinárodnímu obchodu stále méně, klesají výhody integrace a být malý, je stále méně nákladné. Tato úvaha je relevantní zejména pro oblasti, usilující o odtržení od členského státu EU (např. Katalánsko): pokud jsou bariéry obchodu odbourány mezi členskými státy,  není pro Katalánsko důvod být nadále součástí Španělska. Evropská integrace na úrovni státu tak může (možná poněkud paradoxně) vést k dezintegraci na úrovni regionů. Dezintegrace však také není bez nákladů: i při neexistenci cel je mezinárodní obchodování nákladnější než vnitrostátní, neboť více států může znamenat více právních režimů.

2) Velikost státu má i důležité dopady na rozpočet: u velkých států se uplatňují úspory z rozsahu: fixní náklady (náklady na provozování parlamentu a ministerstev, budou podobně vysoké bez ohledu na velikost státu)  se "rozpustí" mezi větší množství lidí . Malé státy jsou však homogennější a veřejně financované statky a služby tak mohou lépe odpovídat preferencím občanů. Menší státy může být také levnější spravovat, neboť je v nich menší pravděpodobnost vnitřních konfliktů. Více menších států zase znamená větší konkurenci mezi nimi a tudíž efektivnější fungování každého z nich (pokud státy plýtvají, je jednodušší se přestěhovat do jiného; aby si státy udržely daňové poplatníky, nemohou si dovolit příliš plýtvat). Oblasti, které usilují o samostatnost, jsou navíc velmi často relativně bohaté a jsou tudíž čistými plátci v rámci společných rozpočtů. Odtržení tedy může znamenat dobrou zprávu pro jejich vlastní rozpočet. To se týká jak Katalánska ve vztahu ke Španělsku, tak třeba Velké Británie ke vztahu k EU. V případě vystoupení státu z EU může dojít ke zvýšení efektivity veřejného sektoru i díky tomu, že unijní orgány jsou oproti státním méně kontrolované pomocí demokratických mechanismů. (To lze doložit např. tím, že zaměstnanci unijních orgánů jsou schopni si prosadit lepší zaměstnanecké výhody než státní zaměstnanci, a také vyšší platy.)

3) Pokud jde o bezpečnostní otázky, i zde se výhody posunuly směrem k menším státům: moderní války jsou stále méně pracovně náročné a stále více náročné na kapitál (tj. používá se relativně méně vojáků a více "strojů"). Je však pravda, že schopnost vytvoření a udržení armády, závisí na velikosti HDP, přičemž větší státy pochopitelně mívají vyšší HDP. Na druhou stranu malé státy mohou "parazitovat" na ochraně větších států či uskupení. NATO sice varovalo Katalánce, že v případě osamostatnění by o členství v této organizaci přišli, lze si však pouze stěží představit, že by se v případě napadení Katalánska Španělsko cítilo bezpečně a chovalo se netečně (za předpokladu ovšem, že by samo nebylo oním agresorem).
 
Svoji roli v otázkách integrace a dezintegrace hraje bezpochyby i řada dalších faktorů (např. národní cítění) a kalkulace nákladů a výnosů je tak komplikovaná. Zejména je také nutno brát v úvahu náklady samotné změny, které mohou být vysoké: např. Španělsko se snaží Katalánsku odtržení ze všech sil ztížit a podobně se chová i Velká Británie vůči Skotsku. Otázkou je, jak se postaví unijní orgány k případnému vystoupení Velké Británie. Je možné, že Komise i Parlament pozitivně, neboť vystoupením Británie bude odstraněna důležitá překážka pro vytvoření unie politické. 

sobota 7. prosince 2013

Dvojitý Nelson

V roce 1918 dal jeden z náčelníků kmene Xhosa, Gadla Henry Mphakanyiswa, svému synovi jméno Rolihlahla. Rolihlahla v jazyce Xhosa znamená "ten, který tahá větev stromu" a toto slovo se přeneseně používá ve smyslu "potížista". Nedávno jsem psal, že to, jaké máte jméno, může ovlivnit váš život a Rolihlalhla je toho dalším dokladem. Málokdo se dostal během života do konfliktu s autoritami tak často, jako právě Rolihlahla a vrcholem všeho bylo, že ve svých šestačtyřiceti letech byl na více než čtvrt století uvězněn. To už byl však více znám jako Nelson Mandela.

Mandela byl pro někoho hrdina boje proti apartheidu, zatímco pro jiné byl komunistou (což však Mandela ve své autobiografii vehementně popíral), který podporoval násilí. On sám o tom napsal: "Jedna věc, která mě ve vězení velmi znepokojovala, byl falešný obraz, který jsem proti své vůli vyslal do světa a který mě považoval za světce. Nikdy jsem jím nebyl, a to ani ve smyslu pozemského hříšníka, který zhřešil a usiluje o nápravu." Ať už se Mandela-člověk od Mandely-legendy lišil jakkoliv, faktem je, že obětoval svůj život boji proti amorálnímu systému potlačujícímu lidskou svobodu a inspiroval tím mnoho lidí.

Je na místě si připomenout proč apartheid vznikl. Stručná odpověď je (alespoň podle Thomase Hazletta), že z ekonomických zájmů určité skupiny lidí. V jednom z minulých článků jsem psal, že dobře fungující trhy mohou často vést k potlačení diskriminace: diskriminující většinou škodí sami sobě, takže pokud chtějí v tržní konkurenci obstát, musejí se diskriminace vzdát. Jak tedy může diskriminace vzniknout z ekonomických zájmů? Tehdy, když jsou zájmy prosazovány nikoli prostřednictvím tržní soutěže, nýbrž skrze politiku.

Hazlett píše, že hlavní příčinou vzniku apartheidu byla především obava bílých dělníků o práci, především v dolech. Bílí dělníci museli čelit konkurenci černých pracovníků, kteří byli ochotni pracovat za nižší mzdy. Bílým odborům se postupně podařilo zavádět opatření, která bránila černým volně migrovat a získávat práci. Na straně bílých dělníků byli i bílí zemědělci, kteří zase nelibě nesli fakt, že černoši dávali přednost práci v těžebním průmyslu na úkor práci v zemědělství, což vedlo k zvyšování jejich nákladů. Proti apartheidu naopak stáli - pochopitelně kromě samotných černých obyvatel - majitelé dolů, kteří samozřejmě dávali přednost levnější černé pracovní síle před dražší bílou. Zvláštní koalice černých pracovníků a velkokapitálu však v politické aréně prohrála a vznikl systém, který v průběhu let výrazně zhoršil postavení černých obyvatel: nejenže jim bylo bráněno v řadě ekonomických aktivit, byla jim zároveň upřena politická práva a měli obtížný přístup ke vzdělání. Zpočátku možná nevinně vypadající politika ochrany pracovních míst pro určitou skupinu obyvatel nechala vzniknout nespravedlivému (a neefektivnímu!) systému, jehož důsledky nese Jihoafrická republika dodnes.

Až tedy někdy uslyšíte někoho volat po politických opatřeních omezujících tržní konkurenci,  pod heslem zajištění pracovních míst třeba pro Čechy (na úkor Číňanů nebo právě Jihoafričanů), vzpomeňte si na Nelsona Mandelu. Podobná myšlenka totiž stála u zrodu jednoho z nejohavnějších režimů dvacátého století, proti kterému celý život bojoval.

Je Homo oeconomicus ohroženým druhem?

Moje přednáška v Centru pro teoretická studia 5. 12. 2013.

neděle 1. prosince 2013

Nomen (ekon)omen

Báseň Shela Silversteina "Chlapec jménem Sue", kterou proslavil Johnny Cash, vypráví o mladíkovi trpícím celý život tím, že mu otec dal ženské jméno. Posměch a urážky, kterým Sue musí čelit, z něj udělají drsňáka. Sue je odhodlán najít svého otce, jenž ho ve třech letech opustil, a pomstít se mu. Když se ho Sueovi podaří konečně nalézt, otec povídá:

"Drsnej je, synu, tenhle svět,
a musíš bejt tvrdej, jestli máš uspět,
a já věděl, že nablízku ti nebudu moct být.
Tak jsem ti to jméno dal, než "Sbohem!" jsem řek',
a věděl jsem, že budeš tvrďák nebo mastnej flek
a díky tomu jménu se teď umíš bít."

Kdyby Sueův otec žil v dnešní době, mohl by své tvrzení doložit i empiricky.  David N. Finglio na datech z floridských škol z devadesátých let ukázal, že chlapci s dívčími jmény se ve škole dopouštějí více přestupků než ostatní a mají špatný vliv na své vrstevníky.

Co když má žena typicky mužské jméno? Coffey a McLaughlin ukazují, že jí to může občas pomoci ke kariéře. Podle jejich studie na datech z Jižní Karolíny ženy s maskulinními jmény jsou upřednostňovány na funkci soudkyně před kolegyněmi s femininními jmény.

Jména lze dělit i podle jiných kriterií než je pohlaví: několik studií např. ukázalo, že typicky černošská jména jsou v USA (bílými) vnímána negativně a že lidé s černošskými jmény bývají méně často pozýváni na osobní pohovory při žádostech o práci. Pokud zašlete životopis a máte černošské jméno, máte menší šanci být pozváni na pohovor než člověk s bělošským jménem a identickým životopisem. Jak ale ukazují Fryer a Levitt, neznamená to, že mít černošské jméno s sebou nese (za jinak stejných okolností) významné ekonomické náklady. To dává smysl, protože kdyby bylo černošské jméno významnou přítěží, mohli by si černoši jednoduše změnit jména na bělošská a polepšit si. To, že nositelé černošských jmen bývají diskriminováni při přijímacích pohovorech pro ně může podle autorů být paradoxně výhodné: diskriminující zaměstnavatel by stejně při osobním pohovoru barvu pleti žadatele lehce odhalil a černého žadatele by nezaměstnal. To, že jedinci s černošskými jmény nejsou na pohovor vůbec pozváni, tak šetří jejich čas (a také čas diskriminujících zaměstnavatelů). (Podcast nejen o tomto paperu je zde)

Co když se stěhujete do zahraničí za prací? Vyplatí se, změnit si jméno? Těžko říct, ale minimálně imigrantům do USA v první polovině dvacátého století se to podle nového článku autorů Biavaschi, Giulietti a Siddique vyplatilo. Své příjmy si imigrant mohl zvýšit až o 14 %, pokud si zvolil nějaké oblíbené jméno, jako třeba William nebo John.

Studie tedy obecně ukazují, že občas skutečně může záležet na tom, jaké má člověk jméno. Je zajímavé, že rodiče Johnnyho Cashe dali svému synkovi místo skutečného jména pouze iniciály "J. R." - Johnny byl již jejich sedmým dítětem a žádné jméno je údajně nenapadlo. Když Cash nastupoval k letectvu, nemohl iniciály nadále používat a zvolil si tak jméno "John R." Na pódiích si říkal "Johnny" a svoji hudbou vydělal pohádkové jmění. Nakolik mu v životě pomohlo či uškodilo, že ho rodiče pojmenovali "J. R." není jisté; nabízí se však otázka, o kolik méně by vydělal, kdyby se nejmenoval právě Cash.