Nový rasismus v české politice

"Bílí výrobci potravin a zpracovatelé v současnosti čelí nejen tlaku obchodních řetězců na co nejnižší cenu výrobku, ale především silné, zejména cenové, konkurenci levných potravinářských výrobků černých producentů. A zde je třeba aktivních kroků vlády. Jedním z cílů politické reprezentace, která vzejde z předčasných voleb, musí být konkrétní jednání s nevládními organizacemi v oblasti zemědělství o možných formách systémové pomoci bílým zemědělcům."

Toto není výrok jihoafrického farmáře z počátku dvacátého století, ale ani ne dva týdny starý téměř doslovný výrok místopředsedy ČSSD Michala Haška. Není to přesná citace - původní výrok byl nepatrně změněn: všude, kde Hašek řekl "domácí" nebo "naši", jsem napsal "bílí" a tam, kde řekl "zahraniční" jsem napsal "černí" (jeho přesný výrok si můžete přečíst zde). Změna je to pouze kosmetická a nemění podstatu tvrzení.

Haškův výrok není ojedinělý - řada politiků napříč politickým spektrem se implicitně hlásí k tomuto tzv. novému rasismu (pojem používaný ekonomem Stevenem Landsburgem), když hlásá podporu českým producentům čehokoliv na úkor producentů zahraničních.

Moment, řeknete si, neměli by čeští politici reprezentovat zájmy českých voličů? Problém je, že udělení privilegií českým zemědělcům pomáhá jen úzké skupině českých voličů (zemědělcům) a škodí naprosté většině ostatních, kteří nesou náklady podpory zemědělcům buď ve formě vyšších cen zemědělských produktů, nebo ve formě vyšších daní. Uvedená námitka je však pochybná i z morálních důvodů: bylo správné, že jihoafričtí politici v době apartheidu reprezentovali bílé obyvatelstvo, protože byli voleni pouze bílými? Proč bych měl chtít privilegia pro zemědělce, kterého neznám jen proto, že má český pas, na úkor jiného zemědělce, kterého také neznám, a který má např. pas ghanský?

Jestliže jste český zemědělec, mohou pro vás být Haškova slova přitažlivá. Jestliže však zemědělec nejste a přesto vám jeho slova připadají přitažlivá, tak buď nerozumíte ekonomii a podporujete nevědomky politiku, která vám škodí, nebo máte pochybné morální hodnoty. V nejhorším případě obojí.

(Inspirováno kapitolou 'The New Racism' z knihy Stevena Landsburga More Sex is Safer Sex.)

Lavičky podruhé

http://thefunimage.com/roger-bucklesby/

O lavičkách jsem psal zde.

UPDATE: Tady je něco k tomu jak se o lavičky postarat, když to neudělá město. Palec nahoru pro autora!

Komu ubližují zákony o ochraně?

Zákony, které chrání zaměstnance před propuštěním, mohou být výhodné pro ty, kdo zrovna zaměstnání mají; škodí však těm, co jsou nezaměstnaní: pokud firma ví, že je obtížné zaměstnance propustit, zaměstnává lidi velmi obezřetně.

Stejná logika platí i u jiných zákonů, které mají někoho nebo něco chránit.  Do nedávna platná vyhláška Ministerstva životního prostředí o ochraně dřevin není výjimkou. Krajinářský architekt Samuel Burian o ní  tvrdí:

"Při navrhování zahrad jsem se setkal s tím, že se majitelé bojí vysazovat stromy, protože až stromy přerostou a oni budou chtít nějaký pokácet, bude to problém. Takže současná vyhláška bránila tomu, aby se ve větší míře sázely stromy na zahradách."

Oproti tomu je nová vyhláška, platná od 15. července tohoto roku, založena na principu

"...kdo buduje nějaký park a sám stromy sází, by měl možnost je i sám ošetřovat, prořezávat i kácet."

Více zde (za zhlédnutí stojí celý rozhovor).

Rýžový náküp po thajsku aneb jak podpořit domácí poptávku

Existují dvě tragédie v životě voliče. Jedna je, když politik nesplní své volební sliby, a ta druhá, když je splní. V Thajsku nyní zažívají tu druhou.

 

Současná thajská předsedkyně vlády, Yingluck Shinawatra (nebo, chcete-li, Jinglak Šinavatrová), se do premiérského křesla dostala v roce 2011 na základě vskutku neodolatelného volebního slibu: zavázala se svým voličům, že pokud zvítězí, bude její vláda vykupovat rýži za cenu, která odpovídá přibližně dvojnásobku tehdejší tržní ceny. Zamýšleným cílem tohoto opatření bylo poskytnout farmářům dodatečné peníze a tím podpořit domácí poptávku. Na námitku, že stanovená výkupní cena je neudržitelně vysoká, měla tato mazaná politička odpověď: vykupování rýže povede k poklesu její nabídky a tedy k zvýšení tržní ceny (Thajsko je totiž jedním z nejvýznamnějších světových producentů rýže). Až bude cena vysoko, thajská vláda prý rýži výhodně prodá (tj. že vláda bude na tomto programu ve skutečnosti "rýžovat").     

 

Ke smůle svých voličů i nevoličů, paní Yingluck uvedla svůj plán do praxe. Jak to bylo dál? Odpověď dává první kapitola snad každé učebnice ekonomie: když se zvedne cena rýže, lidé nabízejí více rýže. A tak se stalo, že Vietnam a Indie se dostali v exportu rýže před Thajsko. A nejen to: co udělá thajský farmář, který již prodal veškerou svoji rýži vládě? Shání více rýže, kterou by mohl prodat. Naštěstí není Kambodža ani Myanmar tak daleko a kontroly na hranicích také nejsou nepřekonatelné. Kambodžská a barmská rýže sice není tak kvalitní jako thajská, ale když to člověk smíchá dohromady, tak s tím ani Popelka (thajsky: ลูกเมียน้อย) nic neudělá.

 

Přes veškeré nepříjemnosti, thajská vláda stále doufá, že rýži prodá za slušnou cenu. Ale považte: zaplatili byste slušnou cenu za rýži, o které víte, že je nekvalitní? Navíc pokud máte plnou spižírnu, vyplatí se s nákupem počkat: až se bude blížit "datum spotřeby", thajská vláda se bude ochotna rýže zbavit téměř za cokoliv.

 

Paní Yingluck  se však svého programu, který by zasloužil být označen populárním názvem "prejže rejže", nevzdává. Prý do něj již nainvestovala příliš politického kapitálu. Možná by si paní premiérka přeci jen měla tu učebnici ekonomie otevřít a přečíst si něco o "utopených nákladech".

 

(Zprávu přineslo poslední číslo The Economist, v českých médiích se o thajském rýžovém programu psalo např. zde.)

Komunální politika pro pokročilé: jak platit za lavičky

Lavičky na veřejných prostranstvích bývají obvykle zřizovány a udržovány obcemi za peníze daňových poplatníků. Proč? Protože pokud by chtěla lavičky poskytovat soukromá firma, utrpěla by pravděpodobně ztrátu: bylo by totiž pro ni nákladné vybírat poplatky za jejich užívání. Musela by si např. najmout zaměstnance, který by znavené a seduchtivé kolemjdoucí kasíroval. Peníze, které by pak firma získala, by zřejmě nepokryly náklady na zřízení a údržbu laviček a na výběr poplatků za jejich užívání. Navíc je požitek ze sezení na lavičce - zvlášť v určitých situacích - nižší, když kolem vás neustále oplenduje jakýsi výběrčí, a proto by lidé byli ochotni platit za posezení méně, než v situaci bez výběrčího.

 

Jedním z řešení, jak poskytovat lavičky ze soukromých zdrojů a ušetřit tak peníze daňových poplatníků, je umístit na lavičku reklamu (viz zde a zde). Za ni mnoho firem rádo a dostatečně zaplatí. Toto řešeni však není vždy optimální, neboť reklama nemusí nutně splňovat estetická kriteria návštěvníků parků, nábřeží či kulturních památek, kde se lavičky vyskytují (např. naturalistická reklama na projímadlo může leckomu znechutit piknik), a raději akceptují o něco vyšší daně výměnou za to, že na některých místech budou lavičky bez reklam.

 

V Kingstonu nad Temží však znají elegantní způsob, jak lavičky poskytovat za soukromé peníze bez vedlejších estetických dopadů: udělali totiž z laviček památníky. Za úplatu pokrývající veškeré náklady spojené se zhotovením a provozováním lavičky (cca 46 000 Kč za 10 let) může totiž kdokoli nechat umístit na opěradlo vcelku nenápadný nápis, pomocí kterého nechá vzpomenout na své blízké. Kupování laviček je zde zřejmě velmi populární, neboť na nedostatek míst k sezení si skutečně nikdo stěžovat nemůže.

 



Pípa a předsudek: hostinský Palivec o diskriminaci

Jeden z nejlepších ekonomů dvacátého století, Gary Becker, ve své knize Teorie diskriminace argumentuje, že diskriminace je nákladná pro ty, co diskriminují: pokud odmítnete s někým uzavřít obchod jen kvůli jeho nebo její národnosti, pohlaví či barvě kůže, škodíte sami sobě, neboť se připravujete o prospěch, který by pro vás daný obchod měl. Pokud působíte na konkurenčním trhu, nemůžete si diskriminaci dovolit, protože by vás nediskriminující konkurenti vytlačili z trhu. Becker tak ukazuje, že tržní konkurence je účinným nástrojem proti diskriminaci.

Jak upozorňuje David Henderson, základní myšlenky Beckerovy teorie diskriminace se odráží v životním příběhu baseballového managera Branche Rickeyho, jednoho z hlavních hrdinů nového filmu s názvem 42 (sám Becker údajně působil při natáčení jako konzultant). Rickey částečně v touze po sportovním (a finančním) úspěchu uzavřel v roce 1945 smlouvu s hráčem tmavé pleti, Jackie Robinsonem, čímž se jako první vzepřel nepsanému diskriminujícímu pravidlu, podle kterého byla baseballová liga hráčům tmavé pleti uzavřena. Robinson však musel zpočátku čelit diskriminaci i ze strany svých spoluhráčů, kteří by raději zůstali na lavičce, než aby hráli vedle Robinsona. Vedení klubu se však za Robinsona postavilo. Slovy tehdejšího trenéra:

"Je mi jedno, jestli je ten týpek žlutej nebo černej nebo jestli je pruhovanej jako nějaká zasraná zebra. Já jsem trenérem tohohle týmu a já říkám, že bude hrát. A co víc, říkám, že díky němu všichni zbohatnem. A jestliže nevíte, co s penězma, dohlídnu na to, abyste byli vyměněni jinam."

 

Jinou ilustraci Beckerovy teorie podává jihoafrický novinář a bojovník proti apartheidu Donald Woods ve své autobiografii Asking for Trouble (která je podle mého názoru jednou z nejčtivějších knih svého žánru a která byla v roce 1987 zfilmována pod názvem Volání svobody):

"Hlavní ulice města Umtata, Yorkská ulice, byla každou sobotu ráno plná lidí. Členové kmene [Xhosa] se nahrnuli do města, často na koních, které přivazovali k zábradlí u pošty. Chodníky před usedlými obchody v anglickém stylu se proměňovaly v kompaktní masu červených pokrývek. Dámy bílé pleti, které prchaly do "Maison Charlotte" nechat si udělat nový účes, se ovívaly a říkávaly: "Drahá, dnes ráno není kvůli negrům na chodníku v městě k hnutí." Vzájemně si sdělovaly, jak do nich kdosi strčil a porovnávaly si své stížnosti: "... a drahá, ten zápach!" Ale jejich manželé, kteří se starali o živnosti a obchody si nestěžovali. Peníze nikdy nesmrděly."

To, že peníze nesmrdí, věděl konečně také hostinský Palivec z Haškova Švejka:

"Máš rád Turky?" obrátil se Švejk na hostinského Palivce, "máš rád ty pohanský psy? Viď že nemáš."

"Host jako host," řekl Palivec, "třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada."

Možná, že obchod založený na honbě za zisky není podle obecného mínění tím nejvznešenějším nástrojem boje proti diskriminaci; je to nicméně nástroj, který, zdá se, celkem funguje.

Ekonomové doporučují: zrušte minimální mzdu a zaveďte negativní důchodovou daň

Navzdory obecnému přesvědčení, ekonomové se na mnoha věcech shodnou. Tak například podle 79 % amerických ekonomů, zvyšuje minimální mzda nezaměstnanost mladých a nekvalifikovaných pracovníků (přestože data pro české ekonomy nejsou k dispozici, vynikající kniha Dana Šťastného nenaznačuje, že by mezi českými ekonomy bylo míra shody v této otázce výrazně odlišná). 

Většina ekonomů tedy pravděpodobně přivítala zamýšlený návrh ODS na zrušení minimální mzdy. Návrh je však pouze polovičatý (a tudíž politicky neprozíravý), neboť neřeší, jakým způsobem chudým domácnostem pomoci efektivněji. Pokud by se ODS zeptala ekonomů, jakou alternativu vůči minimální mzdě zvolit, opět by 79 % z nich odpovědělo shodně: navrhli by negativní důchodovou daň (kterou mimochodem sama ODS dříve prosazovala).

Negativní důchodová daň funguje tak, že domácnosti s vyššími příjmy platí daň, kdežto domácnosti s nižšími příjmy obdrží peníze (platí "negativní daň"). Předpokládejme například, že vláda vypočítá výši daně následujícím způsobem:

výše daně = 1/3 příjmu - 10 000 Kč

Domácnost s nulovým příjmem by obdržela 10 000 Kč; domácnost s příjmem 3 000 Kč by obdržela 9 000 Kč (čili by celkem disponovala částkou 12 000 Kč); domácnost s příjmem 30 000 Kč by nedostala nic a ani by nic neplatila, kdežto domácnost s příjmem 60 000 Kč by zaplatila 10 000 Kč.

Nejenže je negativní důchodová daň spojena s nízkými administrativními náklady, současně také, na rozdíl od minimální mzdy, nepokřivuje tvorbu mezd na trhu práce. Zároveň platí, že chodit pracovat je vždy spojeno s vyšším příjmem než zůstat nezaměstnaný (což nemusí být pravda např. u dávek v nezaměstnanosti). Štědrost tohoto nástroje závisí na konkrétním nasatvení parametrů, takže nejde o nástroj "pravicový" nebo "levicový".

Ekonomové se na výhodách sociálního systému založeného na negativní důchodové dani dokázali shodnout. Nyní zbývá, aby přesvědčili i veřejnost a politiky.