Holešovická výzva

Vyzývám příslušné autority, aby co nejdříve zajistily soběstačnost Holešovic, zejména v produkci potravin a tradičních odvětví průmyslu. Cílem této výzvy je zlepšení životních podmínek obyvatel této městské čtvrti.

Je třeba zajistit, abychom my, Holešováci, nedováželi zboží, které dokážeme vyrobit sami.  Steaky z Argentinské přeci nejsou o nic horší než steaky argentinské (navíc jsou větší), proč tedy kupovat od cizích? A v Holešovicích umíme nejen steaky, umíme třeba taky těžit písek. Že jinde se dá těžit písek levněji a tudíž u nás plýtváme vzácnými zdroji, které by bylo efektivnější použít jinde? No a? Mysleme přeci na zaměstnanost: koupím písek od Holešováka, takže Holešovák bude mít práci! Že tím přijde o práci třeba Smíchovan? Co na tom? Holešovák je přeci důležitější než nějaký cizinec (pokud má práci Holešovák, mají přirozeně radost všichni ostatní Holešováci)! Je třeba být důsledný: ve všech holešovických firmách by měly probíhat přísné kontroly, zda ostatní Pražané nezabírají Holešovákům pracovní místa (pozor je třeba dát zejména na  Letňaňany, kteří se s oblibou vydávají za Letňany). Jedině takto je možné zajistit vysokou míru zaměstnanosti (alespoň u nás v Holešovicích). Dražší písek za to stojí, hlavně, že vzroste blahobyt.

Tato výzva je pouze prvním krokem k soběstačnosti individuální, kdy každý z nás bude vyrábět jen pro svoje potřeby. Já jsem již první kroky podnikl: piji vodu ze studny, kterou jsem vlastníma rukama vyhrabal (krumpáč udělat neumím a nejsem hlupák, abych sypal prachy těm vydřiduchům z OBI – beztak nezaměstnávají Holešováky). Každým dnem vidím, jak se moje životní podmínky zlepšují. Příští článek už bude, doufám, napsán na mém vlastnoručně vyrobeném počítači. A umístím ho na svůj vlastní internet.

Proč je referendum o vystoupení z EU v zájmu všech

Ať již mají lidé politické preference jakékoliv, přinejmenším jeden zájem mají společný: chtějí, aby moc v rukou politiků, nebyla vůči nim zneužívána: to znamená, aby nebyla zaváděna regulace, která zvýhodňuje určitou skupinu na úkor ostatních či aby prostředky vybrané na daních byly využívány efektivně (tj. aby tyto prostředky nešly na švýcarská konta politiků či na stavbu jejich luxusních vil, ale aby byly použity na pořízení veřejných statků dle preferencí občanů). Pokud by všichni politici (a tedy všichni lidé, neboť každý je potenciálním politikem) měli srdce Matky Terezy a mozek Miltona Friedmana, nemuseli bychom se tolik trápit. Jelikož však má většina politiků své vlastní orgány, je třeba hledat mechanismy omezující zneužívání politické moci. Jaké to jsou?

Základní mechanismy jsou tři: za prvé, je to ústava, která vymezuje, co politici mohou a co ne; za druhé to jsou periodické volby, které umožňují vyměnit politiky zneužívající jim přidělenou moc; a konečně je to možnost „vystoupení“, kdy se subjekty mohou bránit proti zneužití politické moci opuštěním daného politického útvaru (ať již státního nebo nadstátního). Tyto mechanismy jsou definičními znaky konstitučních demokracií. Pravda, fungují nedokonale: ústavy jsou obcházeny, politici vytvářejí kartely a migrace je často nákladná. Přesto však evidentně fungují (proto mají diktátoři tučnější konta a luxusnější vily než politici v demokratických státech a proto byla vztyčena Berlínská zeď).

Který z těchto mechanismů působí na úrovni EU? Existuje Smlouva o EU, vymezující pravomoci jednotlivých unijních orgánů (to, že Smlouva o EU podléhá poměrně častým revizím směřujícím k akumulaci moci na úrovni EU a tedy k vyšší pravděpodobnosti zneužití této moci, je součástí zmíněného problému). Dále, přestože existuje Evropský parlament, o celoevropské demokracii nemůže být řeč, neboť obyvatelé členských států EU netvoří jednu politickou komunitu. Pokud jde o mechanismus „vystoupení“, tak ten se zde týká jak jednotlivců, tak států: jednotlivci migrovat mohou, nicméně čím více členů EU má, tím méně je konkurenčních možností a tedy tím obtížnější je EU opustit. Státy též mohou z EU vystoupit, ačkoliv zatím toho žádný nevyužil. Sečteno, podtrženo: mechanismů bránících zneužití politické moci je na EU úrovni ještě méně, než na úrovni státní. To mimo jiné znamená, že pokud např. unijní orgány získají fiskální pravomoci (jak si přeje třeba prezident ČR), daně budou vyšší a budou utraceny méně efektivně: vzrostou částky na švýcarských kontech unijních politiků a postaví se více luxusních vil. (Matku Terezu ani Miltona Friedmana jsem v Komisi nezahlédl.)

 

Co s tím? Jednou z odpovědí je, že bychom měli otevřít seriózní debatu o vystoupení z EU. Podotýkám, že chtít debatu o vystoupení není totéž, jako chtít z EU opravdu vystoupit: je obtížné zjistit, jestli bychom si vystoupením z EU polepšili: záleží to na tom, jak by se k nám EU zachovala (Zavedla by např. vůči ČR překážky obchodu?) a jak bychom se k EU zachovali my (Zavedli bychom my překážky obchodu? Vstoupili bychom do EFTA?). Smyslem této debaty je signalizovat, že vystoupení je reálnou možností. Kredibilní hrozba vystoupení alespoň částečně může zvýšit disciplínu politiků v EU orgánech, čímž prospěje všem.

Jágronomie

Podle ekonomické teorie jsou na konkurenčních trzích zaměstnanci placeni na základě toho, kolik přispívají k produkci firmy, ve které pracují. Tato teorie se vztahuje na jakýkoliv trh práce, bez ohledu na konkrétní charakter výroby. Není proto překvapením, že ji v sedmdesátých letech ekonomové aplikovali i na trh profesionálních sportovců, včetně hokejistů. Klíčovým problémem je kvantifikovat vliv hráče na „produkci“ týmu.

Co vůbec „produkuje“ hokejový tým? V první řadě to jsou body za vítězství a remízy. Tyto body potom mají vliv na příjmy klubu: čím vice bodů, tím vyšší návštěvnost a tedy příjmy. Ke zjištění vlivu hráče na vítězství svého klubu ekonomové využívají hráčských herních statistik, jako jsou body za počet vstřelených gólů a gólových přihrávek, plusové a minusové body (tj. zda byl hráč přítomen na ledě při vstřeleném či obdrženém gólu), počet „hitů“ (tedy střetů s protihráči) či poměr zablokovaných střel.

Jaromír Jágr je hráčem, který v mnoha těchto statistikách vyniká. Dnes v noci dosáhl úctyhodné bilance: stal se jedním z dvanácti hráčů v historii NHL, kterým se podařilo pokořit hranici tisíce gólových přihrávek (viz zde). Obecně se má za to, že "hokejový táta Jaromír" přispívá týmu více, než jen svými góly a přihrávkami: je vůdčí osobností, dokáže motivovat ostatní hráče, a svým přístupem pozitivně ovlivňuje náladu v týmu. Jak velký je tento příspěvek?

Výzkum v této oblasti je ještě v plenkách a zatím probíhá mimo lední hokej. Ekonomové Lazear, Shaw a Stanton jako jedni z prvních došli k určitým výsledkům: na datech jedné velké firmy (s téměř 24 000 zaměstnanci) dospěli k tomu, že vliv spolupracovníků na produktivitu (oproti vlivu nadřízeného) je překvapivě nepatrný (viz zde a podcast zde). Aplikováno na hokej by to znamenalo, že produktivitu týmu mnohem více ovlivňuje trenér než hráč, který dokáže ostatní motivovat či jim předat zkušenosti. Bylo by zajímavé zjistit, co si o výsledku tohoto výzkumu myslí ve Philadelphii.