Máš problém? Tak upaluj!

Pro někoho je „pálení čarodějnic“ záminkou dát si s přáteli špekáček, zapít ho pivem a zazpívat si „Bednu“, pro jiného je to příležitost spálit hromadu odpadu a vyhnout se pokutě. Byly však doby, kdy lidé „čarodějnice“ pálili z jiných důvodů (a za použití jiných „paliv“). Podle ekonomky Emily Oster se lidé v dřívějších dobách snažili pálením „čarodějnic“ řešit hospodářské problémy. Osoby nařčené z čarodějnictví měly údajně být zodpovědné za špatné počasí (klimatologie byla tehdy ještě v plenkách) a v důsledku toho i za hospodářský útlum. Na podporu své hypotézy Oster ukazuje, že nejvíce se pálilo v tzv. „malé době ledové“ (s vrcholem v sedmnáctém století), kdy nízké teploty vedly k nižší úrodě a – jelikož zemědělství bylo dominantním sektorem hospodářství – tedy i k ekonomickému poklesu.

Hypotéza o „obětních beráncích“ má podle Oster oporu i v některých jiných studiích, které např. ukazují, že hospodářský pokles šel v minulosti ruku v ruce s častějším lynčováním obyvatel černé pleti na americkém jihu, nebo že dlouhodobě špatné počasí vede (i v současnosti) k zabíjení „čarodějnic“ v Tanzánii (dochází k němu v průměru jednou za pět let). „Čarodějnice“ bývá v tomto případě zabita vlastní rodinou a jedná se zpravidla o nejstarší ženu v domácnosti. Rodina se tímto krokem krutým způsobem zbavuje nejméně produktivního člena v dobách nedostatku. V sub-saharské Africe je zase v čarodějnictví spatřována příčina AIDS.

Obecně se tedy zdá, že kdykoliv společnost pálí nějaký vážný problém, lidé se vrhnou na „pálení čarodějnic“. Pozitivem je, že toto pálení je stále častěji pouze obrazné a bez obětí na životech a že skutečný oheň máme spíše na ty špekáčky.

Může mít dočasný zákaz kouření v restauracích smysl?

Častý argument ve prospěch plošného zákazu kouření v restauracích je ten, že kuřáci ohrožují zdraví nekuřáků (tj. že kouření způsobuje „negativní externalitu“). Pokud netvrdíme, že nekuřáci mají absolutní právo na čistý vzduch (což nikdo, myslím, konzistentně netvrdí, protože by musel chtít zakázat auta, autobusy, továrny, sanitky, letadla,… a vlastně moderní způsob života jako takový), tak musíme uznat, že tento argument je přinejmenším neúplný: někdy dáváme přednost čistému vzduchu a někdy znečištění. Jak rozhodnout, v jakých případech volit čistý vzduch a v jakých nikoli? Racionální řešení spočívá v porovnání výnosů a nákladů: v případě kouření v restauracích a barech porovnáme, zda kuřáci mají větší prospěch z kouření než nekuřáci z čistého vzduchu. K takovémuto porovnání je nejlépe motivován a informován sám majitel restaurace (on je také oprávněn v této věci učinit rozhodnutí): porovná zisky restaurace při různých režimech a zvolí ten, který zisk maximalizuje. Pokud si nekuřáci cení čistého vzduchu více, než kuřáci kouření, bude mít nekuřácká restaurace vyšší zisky než kuřácká a naopak. A tak např. v barech se zdá být optimální kouření nezakazovat, kdežto např. ve fast-foodech je to naopak. Plošný zákaz kouření může za daných předpokladů situaci pouze zhoršit: někde může vést k zavření restaurací a jinde k jejich přeměně na „soukromé kluby“, na něž se zákaz kouření nebude vztahovat.

Jak však lze vysvětlit fakt (pokud je to skutečně fakt), že zavedení plošného zákazu kouření v některých zemích zisky restaurací nesnížilo a má naopak všeobecnou podporu veřejnosti (včetně kuřáků)? Jedno vysvětlení je, že majitelé restaurací a barů jsou hloupí: na trhu existuje zisková příležitost (zakázat kouření v restauracích) kterou majitelé restaurací z nějakého důvodu nevyužijí. I kdyby to byla pravda, tak řešením problému není plošný zákaz kouření, nýbrž informování majitelů restaurací o tom, že se sami připravují o peníze. Nekuřácké restaurace by tak na trhu nakonec převládly i bez státní regulace.

Jiné vysvětlení může být takové, že nekuřácká restaurace vydělává víc než kuřácká pouze v situaci, kdy jsou i ostatní restaurace (nebo alespoň jejich většina) nekuřácké. V situaci, kdy jsou ostatní restaurace naopak kuřácké, se potom vyplatí mít též kuřáckou restauraci. Za takových podmínek by všeobecná eliminace kouření v restauracích mohla být pro restaurace výhodná a zároveň by mohlo být obtížnější dosáhnout této eliminace spontánně (tj. bez zásahu regulátora), neboť je k němu třeba kolektivní akce ze strany restaurací (viz dodatek níže). Zde je příklad: předpokládejme, že hlavním nákladem kouření pro nekuřáky je zapáchající oblečení; dále předpokládejme, že lidé během večera obvykle vystřídají několik podniků. Potom nekuřácká restaurace nedokáže nekuřáky přilákat, neboť ti nadále nesou náklady v podobě páchnoucího oblečení, ať již během večera navštíví nekuřáckou restauraci nebo ne. Jiným příkladem by mohla být situace, kdy kuřáci chtějí přestat kouřit, avšak mají slabou vůli. Pokud předpokládáme, že si kuřáci dají cigaretu pouze k pivu a kdykoliv mají možnost jít do kuřácké restaurace, tak jí dají přednost před restaurací nekuřáckou, potom se jejich situace zlepší pouze tehdy, když kouření eliminují všechny restaurace. Plošná eliminace kouření by tak představovala pro kuřáky strategické omezení svobody, které jim ve skutečnosti zvyšuje užitek.

Je problém kolektivní akce (pokud skutečně v tomto případě existuje) argumentem pro trvalý plošný zákaz kouření? Ne tak docela: lze např. argumentovat, že pokud je zisk z eliminace kouření dostatečně vysoký, skupina restaurací je schopna se na eliminaci kouření mezi sebou dohodnout (zvláště v případech, kdy jeden majitel vlastní restaurací několik). Pokud je realistický příběh o kuřácích se slabou vůlí, potom sami kuřáci – pokud skutečně chtějí přestat kouřit – mohou přijít s vlastními způsoby strategického sebeomezení (podobně jako Odysseus, který se nechal přivázat ke stěžni, aby odolal lákání Sirén). Avšak i pokud uznáme, že zásah státu může být v této situaci prospěšný, pak trvalý zákaz kouření bude sotva nejefektivnější politikou: stačilo by například, aby zákaz byl pouze dočasný (např. na několik měsíců). To umožní restauracím koordinovaně eliminovat kouření; pokud je tato eliminace skutečně optimální, pak následné zrušení zákazu a obnovení svobody volby již k znovuzavedení kouření nepovede. Pokud eliminace optimální není, restaurace neutrpí výrazné ztráty a po uplynutí doby mohou kouření znovu zavést.

Dodatek

Zjednodušeně lze zmíněný „koordinační problém“ popsat pomocí následující strategické hry mezi dvěma restauracemi:

 

	Kouření zakázáno	Kouření povoleno
Kouření zakázáno	100, 100	70, 90
Kouření povoleno	90, 70	90, 90

 

Čísla v tabulce reprezentují zisky restaurací. Hra má dvě rovnováhy v čistých strategiích: buď obě restaurace kouření zakáží, nebo obě kouření povolí. Rovnováha, kdy je kouření zakázáno, je pro obě restaurace lepší (je „Pareto-dominující“ rovnováhou).  Pokud je ve výchozí situaci kouření povoleno, potom posun do Pareto-dominující rovnováhy vyžaduje koordinovaný postup obou restaurací.

 

Může za nižší mzdy žen pluh?

Již počtvrté se v České republice konala akce „Den rovnosti platů“ s cílem upozornit na přetrvávající rozdíly ve mzdách mezi ženami a muži. Co je příčinou těchto rozdílů? Jednou z příčin mohou být určitá přesvědčení o tom, jakou roli by ženy ve společnosti měly zastávat. Odkud se tato přesvědčení berou? Proč se liší mezi lidmi různých kultur?

Zajímavou odpověď na tyto otázky přinesla již v roce 1970 Ester Boserup, podle které současné postavení žen ve společnosti má své kořeny v tom, jakou formu zemědělství daná společnost praktikovala v před-industriálním období. Spolčenosti, které praktikovaly pracovně náročné rotační zemědělství, se v současnosti vyznačují větší genderovou rovností; oproti tomu ve společnostech vyznávajících v minulosti kapitálově náročné zemědělství usedlé, je v současnosti genderová rovnost nižší. Proč tomu tak je?  Zatímco pracovně náročné zemědělství, zahrnující plení, okopávání apod., umožňovalo aktivní participaci žen, kapitálově náročné zemědělství bylo nutně doménou mužů, kteří jsou obvykle fyzicky lépe vybaveni na to, obsluhovat těžký pluh (navíc pokud žena potřebovala „dát do latě“ okolo pobíhající ratolesti, bylo jednodušší odběhnout od motyky než od pluhu). Fyzická náročnost práce s pluhem v konečném důsledku vedla k důsledné dělbě práce mezi muži a ženami: muži pracovali venku na poli a ženy zůstávaly doma (Boserup dokonce tvrdí, že zvyk, podle kterého se ženy na veřejnosti zahalují závojem, se vyskytuje pouze v „pluhových“ společnostech a nikoli v těch, kde se ženy na zemědělské činnosti aktivně podílely).

Je uvedená hypotéza v souladu s daty? Podle nejnovější studie ekonomů Alesiny, Giuliano a Nunna je odpověď kladná. Autoři dokonce ukázali, že individuální přesvědčení o roli ženy ve společnosti lidé je poměrně stabilní: pokud se např. dva jedinci narodili ve stejné zemi, avšak jejich předci pocházejí v jednom případě z „pluhové“ a ve druhém z „rotační“ kultury, jejich názory na roli žen ve společnosti se budou lišit v souladu s uvedenou hypotézou.

Jak tedy lze změnit hluboce zakořeněné postoje vůči postavení žen ve společnosti? Zdá se, že hlavní ponaučení je už nic nezvorat.

Jak prodávat lístky na Real Madrid

Prvenství v soutěži „Naser svého fanouška“ za minulý týden získávají funkcionáři fotbalové Borussie Dortmund. Komise hospodských a internetových kibiců, která tuto soutěž pořádá, své rozhodnutí zdůvodnila následovně: „Pravidla pro prodej lístků na zápas Ligy mistrů s Realem Madrid byla nastavena tak, že během minuty byly lístky rozprodány a na mnoho fanoušků, kteří čekali ve frontě třeba dvacet čtyři hodin, se nedostalo.“ Kde udělali funkcionáři BVB chybu?

Kdykoliv ekonom vidí dlouhé fronty, ví, že cena je nastavena příliš nízko: zvýšení ceny by fronty eliminovalo, neboli došlo by k vyrovnání poptávaného a nabízeného množství. To, že není stanovena vyšší cena, je o to překvapivější pokud si uvědomíme, že vyšší cena by znamenala vyšší příjem pro prodejce: prodalo by se stejné množství lístků (bylo by opět vyprodáno) avšak za výrazně vyšší cenu. Znamená to, že jsou v Dortmundu hloupí? Vzhledem k tomu, že Borussia nehraje velký zápas zdaleka poprvé, asi v Dortmundu již nějaké zkušenosti s prodejem lístků mají, tudíž pravděpodobně vědí, co dělají. Vyvstává tedy otázka, proč může být někdy racionální stanovovat ceny nižší než tržní. Ekonomové tento jev pozorovali nejen u lístků na sportovní zápasy, rockové koncerty či divadelní představení, ale také třeba u některých restaurací či knih a přišli s řadou alternativních vysvětlení.

Podle jednoho vysvětlení je nízká cena a dlouhé fronty formou reklamy: jde o to přilákat zájem veřejnosti a médií. Toto vysvětlení lze však stěží aplikovat na již dosti medializovaný zápas semifinále Ligy mistrů. Navíc vysoká cena může jako forma reklamy působit stejně dobře, jako dlouhé fronty („Bylo vyprodáno i navzdory ceně 300 euro za lístek.“).

Jiné vysvětlení by mohlo být to, že v Dortmundu chtějí, aby na zápasy chodil určitý typ lidí: mladí fanoušci, kteří budou aktivně povzbuzovat svůj tým a kteří si třeba koupí dres svého oblíbeného týmu či další propagační předměty. Nízká cena dokáže ovlivnit skladbu návštěvníků žádaným způsobem – tím, že vzniknou dlouhé fronty, ve kterých lidé od určitého věku nebudou ochotni čekat, neboť jejich čas je dražší a přespávání ve spacáku před stadionem již také není jejich krígl piva. Toto vysvětlení se však v našem případě také nezdá správné: mohlo by být platné, pokud by ceny lístků byly nízké dlouhodobě, avšak Borussia, zdá se, obvykle prodává lístky za tržní cenu. Jde tedy o to vysvětlit, proč nezvyšuje výrazně cenu u populárních zápasů, u kterých nastává významné jednorázové zvýšení poptávky.

S vhodným vysvětlením pro uvedený případ přišli ekonomové Kahneman, Knetsch a Thaler, podle nichž by zvýšení ceny při jednorázových výkyvech poptávky bylo vnímáno fanoušky jako nefér a mohlo by vést třeba např. k bojkotu budoucích zápasů týmu (a tedy ke snížení zisku). To se zdá jako správné vysvětlení, nicméně fanoušci Borussie se cítí podvedeni i přesto, že cena byla nízká, a to proto, že lístky by byly během minuty vyprodány. Tento problém by šel vyřešit tak, že by stanovení nízké ceny bylo doprovázeno kvantitativními limity, např. dva lístky na člověka (tento způsob nedávno zvolila např. hokejová Plzeň a fanoušci – až na nějakou tu bitku – se zdáli být celkem spokojeni). Opět je tedy na místě se ptát, zda jsou v Dortmundu hloupí a tudíž je nenapadlo zavést kvantitativní omezení a opět je odpověď pravděpodobně negativní: pro majitele permanentních vstupenek totiž kvantitativní omezení zavedeno bylo, nikoli však již pro volný prodej.

Je zde ještě jedno vysvětlení: levné lístky jdou do rukou spekulantů spřízněných s klubem, kteří je poté prodají za tržní cenu a o zisky se s klubem podělí. Ve srovnání se situací, kdy by Borussie prodala lístky za tržní cenu rovnou, klub ušetří na daních a vzhledem k tomu, že tržní cena je přibližně sedmkrát vyšší než cena oficiální, se nejedná o malé částky. Zároveň si klub nerozlítí fanoušky kvůli „nefér“ cenám, neboť za spekulanty oni přece nemohou: stačí veřejně oznámit to, co oznámil šéf Borussie Watzke: „Upřímně mohu říct, že jsme celou situaci podcenili. Je to naše chyba, už nikdy v budoucnu nic takového nabízet nebudeme."

Ale třeba jen skutečně udělali funkcionáři BVB chybu.

V čem jsme se nepoučili ze španělské občanské války

„Co bychom dělali bez spekulantů?“ je název skvělého článku ekonoma Abby Lernera z roku 1962. Autor v něm vysvětluje roli spekulantů v tržním systému. Zde je úryvek:

„…důvodem pro odpor vůči spekulantům je ten, že se zdají být zodpovědní za zvyšování cen; zdražují zboží, aby si nacpali vlastní kapsy. Zajímavý experiment založený na této úvaze se odehrál během španělské občanské války. Každý věděl, že spekulanti se objevovali v době sklizně a skupovali úrodu, aby ji později, kdy se potraviny staly vzácnější, prodali za vyšší ceny. Když byli spekulanti ke spokojenosti všech vyhnáni, pšenice a chléb byly velmi levné. Nastala všeobecná radost. Lidé, kteří si nemohli dovolit bílý chléb, jej nyní mohli volně nakupovat. Dokonce se používal i ke krmení dobytka, protože byl levnější než běžné krmivo. Avšak radost brzy pominula. Chléb i obilí začaly docházet daleko před další sklizní. Tehdy si lidé vzpomněli, že v tuto roční dobu spekulanti prodávali to, co nakoupili v době sklizně. Nyní však spekulanti nebyli a nastal hladomor. Muselo dojít k tomuto extrémnímu utrpení, aby si lidé uvědomili, že spekulanti nejenom nakupují, ale též prodávají. Jestliže je možné vinit spekulanty ze zvyšování cen, když nakupují, pak jim musí být též přiznána zásluha za snižování cen (a učinění zboží dostupným), když prodávají.“

Před pár týdny byli vyhlášeni vítězové soutěže „Evropa hledá nejnebezpečnější finanční produkt“. Jedním z vítězů nebylo překvapivě euro, nýbrž produkty založené na potravinové spekulaci, „neboť zvyšují ceny základních potravin.“ A nebylo to vítězství o prsa: z celkových 1965 hlasů získal vítěz 1403, což je 71.4 %! Zdá se, že Španělé tehdy trpěli nadarmo.

Thatcherová vs. 364 ekonomů: 1:0

V roce 1981 podepsalo 364 ekonomů dopis, ve kterém protestovali proti makroekonomické politice Margaret Thatcherové. Celý seznam je zde a zahrnuje jména jako Partha Dasgupta,  Frank Hahn, Nicholas Kaldor, J.E. Meade, Joan Robinson nebo Amartya Sen.

Zde je článek Geoffreye Wooda na toto téma. Komentáře BBC a Telegraphu jsou zde a zde.

Máme si skutečně přát, aby ekonomové měli vliv na politiku?