Ale já měl jen jedno!

Nedávno jsem psal o Leesonově hypotéze "racionálních ordálů", které fungovaly jen proto, že v ně lidé věřili. I v současném právu nalezneme důkazní prostředky, které jsou, stejně jako ordály, založené na víře. Leeson uvádí jako příklad polygraf (neboli "detektor lži"): ten podle dostupných důkazů nedokáže rozpoznat, zda člověk mluví pravdu či nikoliv. Odmítnutí podrobení se testu polygrafem, stejně jako odmítnutí ordálu, by tedy mohlo být chápáno jako doznání viny.

Jiným příkladem, jak jsem se dozvěděl zde (čas 52:30), je dechová zkouška na alkohol: vezmeme-li v úvahu chybu měření a fyziologickou hladinu alkoholu, pivo, které jste si dali před jízdou, dechová zkouška neodhalí. Vaši vinu tedy neprokáže přístroj ukazující hodnotu 0,2 promile, nýbrž vaše mylná víra, že přístroj měří přesně. A především vaše zvolání: "Ale já měl jen jedno!"

Neviditelné daně

Mnoho lidí po vládě požaduje, aby financovala určité statky a služby. Zároveň však lidé neradi platí daně a politici to dobře vědí. Oblíbenou strategií politiků je tedy "zdanění bez reprezentace", tj. uvalování daní na skupiny lidí, kteří je nemohou ve volbách sesadit z vládních křesel: na děti (ve formě dluhu) a na cizince (ve formě cel). Politici nicméně chtě nechtě musí zdanit i jedince s volebním právem. Když už tak činí, snaží se, aby daně byly co nejméně vidět. Čím je daň méně viditelná, tím může být vyšší, neboť "méně bolí".

Petr Bartoň ve svém skvělém článku řadí různé typy daní podle viditelnosti. Zároveň ukazuje, že podíl méně viditelných daní na vládních příjmech v posledních padesáti letech rostl, a to jak v zemích EU, tak i v zemích OECD. Lidé by však měli vědět, jak vysoké platí daně, už jen proto, aby mohli činit zodpovědná rozhodnutí ve volbách. Co tedy s tím?

"let us turn invisible taxes to visible ones. Our figures indicate that future favours those who will not give in to being taken advantage of through invisible taxes and who will recognize them for what they are. Taxes."

Racionalita božího soudu

Středověký farmář jménem Dobroš obviní svého souseda Odolena z krádeže krávy. Odolen svou vinu vehementně odmítá. Ani jedna strana nemá dostatek důkazů. Jak rozhodnout, jestli je Odolen vinen? Středověká justice naštěstí ví, jak na to: nechá rozhodnout boží soud neboli ordál. Odolen má ponořit ruku do kotle s vroucí vodou a vytáhnout z jeho dna kámen: jestliže se popálí, je vinen; jestliže vytáhne kámen, aniž by se popálil, byl obviněn nespravedlivě…

Barbarská metoda, že? Ne tak docela, alespoň podle ekonoma Petera T. Leesona z George Mason University.[1] Leeson argumentuje, že ordály, které kromě tahání předmětů z vroucí vody zahrnovaly třeba nošení žhavého železa či podrobení se svázání a potopení do vody, představovaly sofistikovaný způsob, jak rozhodnout o vině či nevinně obžalovaného. Důležitým předpokladem jejich fungování bylo, že v ně lidé museli věřit. Představme si, že Odolen z našeho příběhu je skutečně vinen: jelikož věří, že ordál jeho vinu odhalí, raději se přizná, aby byl ušetřen bolestivé zkoušky, případně se s žalobcem vyrovná mimosoudně. Co když je však Odolen nevinen? V tom případě bude ochoten ordál podstoupit, neboť věří, že jej Bůh ochrání. Pokud se domníváte, že se Odolen ošklivě spálí, tak se pravděpodobně pletete: voda, do které Odolen ponoří svoji ruku, totiž zas tak vroucí nebude: nikoli však díky božímu zásahu, nýbrž díky zásahu lidskému: kněz vykonávající ordál totiž záměrně vodu dostatečně neohřeje. Zázrak je na světě a spravedlnosti je učiněno zadost.

Metoda ordálů má však své mouchy: tak například pokud by ordál nikdy nikoho neusvědčil ze zločinu, lidé by mohli přestat věřit v jeho účinnost. Proto bylo nutné, aby se občas nějaký obviněný popálil. Popálených musí přitom být dostatek na to, aby se viníci báli ordály podstoupit, avšak nikoli příliš mnoho, aby se ordálům byli ochotni podrobit nevinní. Je zřejmé, že občas byl někdo obviněn nespravedlivě. Další problém představovala moc kněží, jenž mohli dle libosti rozhodovat o vině a nevině obžalovaného. Tato moc představovala prostor pro korupci, který však byl částečně omezen: jednak samotnou vírou lidí v boží soud (tj. většina lidí netušila, že soud je ve skutečnosti plně v rukou kněží) a jednak faktem, že se kněží do jisté míry zodpovídali vlastníkům biskupství, ve kterém působili. V  zájmu těchto vlastníků byla vysoká produktivita obyvatel a tedy nízká kriminalita. Kněz, který by svým počínáním vytvářel právní nejistotu, mohl být odvolán.

Leesonova hypotéza „racionálních ordálů“ je v souladu s dostupnými daty (kterých je však k dispozici pohříchu málo): existují například údaje o 308 soudních případech zahrnujících ordály horkým železem z oblastí dnešního Maďarska. Ve 100 případech k vykonání ordálu vůbec nedošlo (případy byly povětšinou vyřešeny mimosoudně); ve zbývajících 208 případech se k ordálu přistoupilo: 78 lidí bylo shledáno vinných, 130 bylo prohlášeno za nevinné. Buď tedy kněží nevěděli, jak správně rozžhavit železo nebo byly ordály skutečně zmanipulovány kněžími, jak tvrdí Leeson. Data z Anglie 12. století hovoří obdobně: na základě 19 „zkoušek vodou“ bylo 17 lidí zproštěno viny.

Jak bylo řečeno, boží soud mohl fungovat efektivně, pouze pokud v něj lidé věřili. Ordály tedy nemohly být (a také nebyly) použity k souzení nekřesťanů (např. židů). Nakonec však přestaly být aplikovány i na samotné křesťany, a sice proto, že se sama církev od nich v průběhu 13. století odvrátila. Pokud ordálům nedůvěřuje církev, nelze čekat, že v jejich účinnost budou věřit běžní lidé. A tak byly ordály postupně zakázány v Dánsku (1216), Anglii (1219), Skotsku (1230) a Itálii (1231).

Ordály však nebyly pouze středověkou záležitostí: ordály obsahuje už Chammurapiho zákoník, a byly používány v Antice; známé byly i v Rusku, na Blízkém Východě a v Indii.[2] Mnohem zajímavější je však fakt, že jsou používány dodnes, a sice v některých částech Afriky, zejména v Libérii. Leeson (tentokrát se spoluautorem Christopherem J. Coynem)[3] ukazuje, že liberijský ordál známý pod názvem „sassywood“, dodnes funguje, a to na stejných principech jako ordály ve středověké Evropě. Obviněný však neloví předměty z horké vody, nýbrž má pozřít jed z kůry stromu Erythrophleum suaveolens. Viník se otráví, nevinný jed zvrátí a přežije.

Analogie mezi středověkými ordály a „sassywood“ je téměř dokonalá: i „sassywood“ je používán pouze v případech, kdy není dostatek důkazů k tomu, aby soudce mohl rozhodnout o vině či nevině; zároveň je prováděn úzkou skupinou specialistů, kteří manipulují jeho výsledek;  a pochopitelně je rovněž založen na víře, že funguje (a funguje pouze proto, že v něj lidé věří). Ačkoli má „sassywood“ racionální jádro, je – stejně jako jiné ordály – nedokonalou soudní metodou: někteří nevinní jsou odsouzeni a viníci občas uniknou spravedlnosti. Navzdory své dokonalosti je však podle Leesona a Coyna „sassywood“ lepší, než liberijský oficiální soudní systém, který je pro mnoho lidí kvůli vysokým nákladům nedostupný. V oficiálním systému navíc působí soudci, kteří nemají právní vzdělání (někdy dokonce nemají žádné vzdělání) a jsou snáze korumpovatelní než vykonavatelé ordálů.

Když v roce 2008 liberijská vláda pod tlakem mezinárodního společenství „sassywood“ zakázala, mnoho Liberijců se bouřilo. Jedním z jejich argumentů bylo, že „strom nemůže lhát“; strom však bohužel občas lže, a nemůže se rovnat s moderními soudní systémy v evropských zemích a ve Spojených státech. Tyto systémy však Liberijci bohužel nemají k dispozici, stejně jako je neměli k dispozici středověcí farmáři Dobroš a Odolen; je tak možné, že „sassywood“ patří k tomu nejlepšímu z aktuálně dostupných alternativ. Pokud tomu tak skutečně je, pak zřejmě dobře míněný zákaz „sassywood“ Liberijcům nakonec uškodil, neboť dovolat se spravedlnosti je pro ně nyní obtížnější než dřív.

Psáno pro časopis Vesmír.

---

[1] Leeson, Peter T. (2012): „Ordeals“ Journal of Law and Economics,  55 (3): 691-714.

[2] Šalamounův soud zmíněný ve Starém zákoně je též založen na stejném principu jako ordály: Šalamoun hrozí, že rozetne dítě ve dví, avšak jen proto, aby získal informaci o tom, která ze dvou žen nárokujících si mateřství dítěte je skutečnou matkou. Jeho hrozba je právě tak „na oko“ jako ordály.

[3] Leeson, Peter T.; Coyne, Christopher J. (2012): „Sassywood“ Journal of Comparative Economics 40: 608-620.