V úterý byl formálně schválen jednotný mechanismus dohledu pro země eurozóny. Je to důvod k oslavě?
Jednotný mechanismus dohledu je jednou z iniciativ tvořících chystanou bankovní unii. Ta má fungovat následujícím způsobem:
1. Právě schválený mechanismus dohledu s vedoucí úlohou Evropské centrální banky má dávat pozor, aby se banky nedostaly do problémů. Jednou z uváděných příčin krize bankovního sektoru byl špatný bankovní dohled. Nyní se má za to, že dohled bude vykonáván lépe. Nikde se však nedovíme, proč by lidé z Evropské centrální banky měli být schopnější, než lidé z národních centrálních bank. Centralizace dohledu a bankovní regulace může ve skutečnosti způsobit problémy: pokud došlo v minulosti k chybám národních dohledových orgánů, příp. k přijetí špatných regulačních opatření, nesl náklady těchto chyb především daný stát. Je velmi nepravděpodobné, že by k takovým chybám došlo v několika státech najednou, a tedy že by byla zasažena celá eurozóna; riziko špatných rozhodnutí tak bylo v rámci eurozóny diverzifikováno. V rámci jednotného mechanismu dohledu však ponese případné chyby celá eurozóna. Dalším problémem centralizace je to, že neumožňuje experimentování a zkoušení nových přístupů k bankovní regulaci. Toto experimentování a kopírování úspěšných praktik by mohlo vést k nalézání stále lepších a lepších řešení.
2. Pokud jednotný dohled selže a banky se do problémů přeci jen dostanou, mají zde být nástroje k jejich řešení: hlavní myšlenka je taková, že náklady těchto řešení by měl nést především bankovní sektor (akcionáři a věřitelé bank) a nikoli daňoví poplatníci. To je chvályhodná myšlenka, nicméně není zřejmé, proč by kvůli tomu měla být vytvářena bankovní unie. Neexistuje důvod, proč by takováto pravidla nemohla být přijata na úrovni jednotlivých států.
3. Jelikož soukromé prostředky často k řešení potíží bank nestačí, mají existovat záchranné fondy, které by měly vstoupit na scénu v další fázi. Jedná se o fondy financované jednak z příspěvků samotného finančního sektoru a jednak z veřejných prostředků. Řada států (a pochopitelně Evropská komise) tlačí na to, aby tyto fondy byly společné pro celou Eurozónu. Vytvořením unijního fondu se má předejít situaci, kdy by stát neměl ve svém rozpočtu dostatek prostředků pro záchranu bankovního sektoru a mohl se tak sám dostat do dluhových problémů. Z nějakého důvodu se zde automaticky předpokládá, že banky jsou jiné než ostatní firmy a stát by je měl zachraňovat, aby jejich pád nezhoršil ekonomickou situaci země. Není divu, že veřejná podpora bank je v EU mnohem rozsáhlejší než např. v USA. Avšak i kdybychom přijali myšlenku, že někdy je méně nákladné banku zachránit z veřejných prostředků než ji nechat padnout, je vytvoření jednotného unijního fondu problematické. Pomineme-li fakt, že existence takového fondu povede k ještě rizikovějšímu chování bank, neboť ty si budou moci být jisté, že prostředků na jejich záchranu bude vždy dostatek, vyvstává otázka, jak s prostředky takového fondu nakládat. Jelikož v EU dominuje národní uvažování (žádný evropský národ neexistuje), povede sdílení prostředků v rámci jednoho fondu nutně ke sporům. V případě, že budou tyty spory závažné, může být ohrožena samotná myšlenka evropské integrace.
4. Bankovní unie má též řešit problém propojenosti finančního sektoru, díky níž může docházet k přelévání bankovní krize z jednoho státu do ostatních. Pokud se banka v nějakém státě dostane do problémů, orgány daného státu je obvykle řeší způsobem, který nebere v úvahu dopady na ostatní státy. Centralizovaný systém rozhodování má tyto efekty přelévání internalizovat. To na papíře může jistě fungovat dobře, nicméně jak víme, že unijní orgány rozhodnou optimálně? Můžeme si být jisti, že tyto orgány nebudou sledovat partikulární zájmy? Vzhledem k absenci účinných kontrolních mechanismů, které by tomu bránily, bude nutné se v tomto spoléhat na dobrou vůli úředníků. Přitom efekty přelévání lze řešit i jinými způsoby než centralizací: například vyjednáváním dotčených stran nebo stanovením jasných pravidel pro řešení problémů majících přeshraniční rozměr.
1. Právě schválený mechanismus dohledu s vedoucí úlohou Evropské centrální banky má dávat pozor, aby se banky nedostaly do problémů. Jednou z uváděných příčin krize bankovního sektoru byl špatný bankovní dohled. Nyní se má za to, že dohled bude vykonáván lépe. Nikde se však nedovíme, proč by lidé z Evropské centrální banky měli být schopnější, než lidé z národních centrálních bank. Centralizace dohledu a bankovní regulace může ve skutečnosti způsobit problémy: pokud došlo v minulosti k chybám národních dohledových orgánů, příp. k přijetí špatných regulačních opatření, nesl náklady těchto chyb především daný stát. Je velmi nepravděpodobné, že by k takovým chybám došlo v několika státech najednou, a tedy že by byla zasažena celá eurozóna; riziko špatných rozhodnutí tak bylo v rámci eurozóny diverzifikováno. V rámci jednotného mechanismu dohledu však ponese případné chyby celá eurozóna. Dalším problémem centralizace je to, že neumožňuje experimentování a zkoušení nových přístupů k bankovní regulaci. Toto experimentování a kopírování úspěšných praktik by mohlo vést k nalézání stále lepších a lepších řešení.
2. Pokud jednotný dohled selže a banky se do problémů přeci jen dostanou, mají zde být nástroje k jejich řešení: hlavní myšlenka je taková, že náklady těchto řešení by měl nést především bankovní sektor (akcionáři a věřitelé bank) a nikoli daňoví poplatníci. To je chvályhodná myšlenka, nicméně není zřejmé, proč by kvůli tomu měla být vytvářena bankovní unie. Neexistuje důvod, proč by takováto pravidla nemohla být přijata na úrovni jednotlivých států.
3. Jelikož soukromé prostředky často k řešení potíží bank nestačí, mají existovat záchranné fondy, které by měly vstoupit na scénu v další fázi. Jedná se o fondy financované jednak z příspěvků samotného finančního sektoru a jednak z veřejných prostředků. Řada států (a pochopitelně Evropská komise) tlačí na to, aby tyto fondy byly společné pro celou Eurozónu. Vytvořením unijního fondu se má předejít situaci, kdy by stát neměl ve svém rozpočtu dostatek prostředků pro záchranu bankovního sektoru a mohl se tak sám dostat do dluhových problémů. Z nějakého důvodu se zde automaticky předpokládá, že banky jsou jiné než ostatní firmy a stát by je měl zachraňovat, aby jejich pád nezhoršil ekonomickou situaci země. Není divu, že veřejná podpora bank je v EU mnohem rozsáhlejší než např. v USA. Avšak i kdybychom přijali myšlenku, že někdy je méně nákladné banku zachránit z veřejných prostředků než ji nechat padnout, je vytvoření jednotného unijního fondu problematické. Pomineme-li fakt, že existence takového fondu povede k ještě rizikovějšímu chování bank, neboť ty si budou moci být jisté, že prostředků na jejich záchranu bude vždy dostatek, vyvstává otázka, jak s prostředky takového fondu nakládat. Jelikož v EU dominuje národní uvažování (žádný evropský národ neexistuje), povede sdílení prostředků v rámci jednoho fondu nutně ke sporům. V případě, že budou tyty spory závažné, může být ohrožena samotná myšlenka evropské integrace.
4. Bankovní unie má též řešit problém propojenosti finančního sektoru, díky níž může docházet k přelévání bankovní krize z jednoho státu do ostatních. Pokud se banka v nějakém státě dostane do problémů, orgány daného státu je obvykle řeší způsobem, který nebere v úvahu dopady na ostatní státy. Centralizovaný systém rozhodování má tyto efekty přelévání internalizovat. To na papíře může jistě fungovat dobře, nicméně jak víme, že unijní orgány rozhodnou optimálně? Můžeme si být jisti, že tyto orgány nebudou sledovat partikulární zájmy? Vzhledem k absenci účinných kontrolních mechanismů, které by tomu bránily, bude nutné se v tomto spoléhat na dobrou vůli úředníků. Přitom efekty přelévání lze řešit i jinými způsoby než centralizací: například vyjednáváním dotčených stran nebo stanovením jasných pravidel pro řešení problémů majících přeshraniční rozměr.
Ač některé prvky bankovní unie mají racionální jádro, celý projekt ve výsledku spíše přispěje k prohloubení evropského trápení. Bankovní unie se zdá být poháněna především poptávkou určitých skupin po větší centralizaci EU, než snahou problémy s bankami skutečně řešit. Na další možnost skutečného řešení potíží bankovního sektoru si tedy budeme muset počkat minimálně do příští krize. Čekání to možná nebude ani moc dlouhé.
Žádné komentáře:
Okomentovat