Středověký
farmář jménem Dobroš obviní svého souseda Odolena z krádeže krávy. Odolen
svou vinu vehementně odmítá. Ani jedna strana nemá dostatek důkazů. Jak
rozhodnout, jestli je Odolen vinen? Středověká justice naštěstí ví, jak na to: nechá
rozhodnout boží soud neboli ordál. Odolen má ponořit ruku do kotle s vroucí
vodou a vytáhnout z jeho dna kámen: jestliže se popálí, je vinen; jestliže
vytáhne kámen, aniž by se popálil, byl obviněn nespravedlivě…
Barbarská
metoda, že? Ne tak docela, alespoň podle ekonoma Petera T. Leesona
z George Mason University.[1] Leeson
argumentuje, že ordály, které kromě tahání předmětů z vroucí vody zahrnovaly
třeba nošení žhavého železa či podrobení se svázání a potopení do vody,
představovaly sofistikovaný způsob, jak rozhodnout o vině či nevinně
obžalovaného. Důležitým předpokladem jejich fungování bylo, že v ně lidé museli
věřit. Představme si, že Odolen z našeho příběhu je skutečně vinen:
jelikož věří, že ordál jeho vinu odhalí, raději se přizná, aby byl ušetřen
bolestivé zkoušky, případně se s žalobcem vyrovná mimosoudně. Co když je však
Odolen nevinen? V tom případě bude ochoten ordál podstoupit, neboť věří,
že jej Bůh ochrání. Pokud se domníváte, že se Odolen ošklivě spálí, tak se
pravděpodobně pletete: voda, do které Odolen ponoří svoji ruku, totiž zas tak
vroucí nebude: nikoli však díky božímu zásahu, nýbrž díky zásahu lidskému: kněz
vykonávající ordál totiž záměrně vodu dostatečně neohřeje. Zázrak je na světě a
spravedlnosti je učiněno zadost.
Metoda
ordálů má však své mouchy: tak například pokud by ordál nikdy nikoho neusvědčil
ze zločinu, lidé by mohli přestat věřit v jeho účinnost. Proto bylo nutné,
aby se občas nějaký obviněný popálil. Popálených musí přitom být dostatek na
to, aby se viníci báli ordály podstoupit, avšak nikoli příliš mnoho, aby se
ordálům byli ochotni podrobit nevinní. Je zřejmé, že občas byl někdo obviněn
nespravedlivě. Další problém představovala moc kněží, jenž mohli dle libosti
rozhodovat o vině a nevině obžalovaného. Tato moc představovala prostor pro
korupci, který však byl částečně omezen: jednak samotnou vírou lidí v boží
soud (tj. většina lidí netušila, že soud je ve skutečnosti plně v rukou
kněží) a jednak faktem, že se kněží do jisté míry zodpovídali vlastníkům
biskupství, ve kterém působili. V zájmu těchto vlastníků byla vysoká
produktivita obyvatel a tedy nízká kriminalita. Kněz, který by svým počínáním
vytvářel právní nejistotu, mohl být odvolán.
Leesonova
hypotéza „racionálních ordálů“ je v souladu s dostupnými daty
(kterých je však k dispozici pohříchu málo): existují například údaje o
308 soudních případech zahrnujících ordály horkým železem z oblastí
dnešního Maďarska. Ve 100 případech k vykonání ordálu vůbec nedošlo (případy
byly povětšinou vyřešeny mimosoudně); ve zbývajících 208 případech se k ordálu
přistoupilo: 78 lidí bylo shledáno vinných, 130 bylo prohlášeno za nevinné. Buď
tedy kněží nevěděli, jak správně rozžhavit železo nebo byly ordály skutečně zmanipulovány
kněžími, jak tvrdí Leeson. Data z Anglie 12. století hovoří obdobně: na
základě 19 „zkoušek vodou“ bylo 17 lidí zproštěno viny.
Jak
bylo řečeno, boží soud mohl fungovat efektivně, pouze pokud v něj lidé věřili.
Ordály tedy nemohly být (a také nebyly) použity k souzení nekřesťanů
(např. židů). Nakonec však přestaly být aplikovány i na samotné křesťany, a
sice proto, že se sama církev od nich v průběhu 13. století odvrátila.
Pokud ordálům nedůvěřuje církev, nelze čekat, že v jejich účinnost budou
věřit běžní lidé. A tak byly ordály postupně zakázány v Dánsku (1216),
Anglii (1219), Skotsku (1230) a Itálii (1231).
Ordály
však nebyly pouze středověkou záležitostí: ordály obsahuje už Chammurapiho
zákoník, a byly používány v Antice; známé byly i v Rusku, na Blízkém
Východě a v Indii.[2] Mnohem
zajímavější je však fakt, že jsou používány dodnes, a sice v některých
částech Afriky, zejména v Libérii. Leeson (tentokrát se spoluautorem
Christopherem J. Coynem)[3]
ukazuje, že liberijský ordál známý pod názvem „sassywood“, dodnes funguje, a to
na stejných principech jako ordály ve středověké Evropě. Obviněný však neloví
předměty z horké vody, nýbrž má pozřít jed z kůry stromu Erythrophleum suaveolens. Viník se
otráví, nevinný jed zvrátí a přežije.
Analogie
mezi středověkými ordály a „sassywood“ je téměř dokonalá: i „sassywood“ je
používán pouze v případech, kdy není dostatek důkazů k tomu, aby
soudce mohl rozhodnout o vině či nevině; zároveň je prováděn úzkou skupinou
specialistů, kteří manipulují jeho výsledek; a pochopitelně je rovněž založen na víře, že
funguje (a funguje pouze proto, že v něj lidé věří). Ačkoli má „sassywood“
racionální jádro, je – stejně jako jiné ordály – nedokonalou soudní metodou:
někteří nevinní jsou odsouzeni a viníci občas uniknou spravedlnosti. Navzdory
své dokonalosti je však podle Leesona a Coyna „sassywood“ lepší, než liberijský
oficiální soudní systém, který je pro mnoho lidí kvůli vysokým nákladům
nedostupný. V oficiálním systému navíc působí soudci, kteří nemají právní
vzdělání (někdy dokonce nemají žádné vzdělání) a jsou snáze korumpovatelní než
vykonavatelé ordálů.
Když
v roce 2008 liberijská vláda pod tlakem mezinárodního společenství
„sassywood“ zakázala, mnoho Liberijců se bouřilo. Jedním z jejich argumentů
bylo, že „strom nemůže lhát“; strom však bohužel občas lže, a nemůže se rovnat
s moderními soudní systémy v evropských zemích a ve Spojených státech.
Tyto systémy však Liberijci bohužel nemají k dispozici, stejně jako je
neměli k dispozici středověcí farmáři Dobroš a Odolen; je tak možné, že
„sassywood“ patří k tomu nejlepšímu z aktuálně dostupných alternativ.
Pokud tomu tak skutečně je, pak zřejmě dobře míněný zákaz „sassywood“
Liberijcům nakonec uškodil, neboť dovolat se spravedlnosti je pro ně nyní
obtížnější než dřív.
Psáno pro časopis Vesmír.
[1]
Leeson, Peter T. (2012): „Ordeals“ Journal of Law and Economics, 55 (3): 691-714.
[2]
Šalamounův soud zmíněný ve Starém zákoně je též založen na stejném principu
jako ordály: Šalamoun hrozí, že rozetne dítě ve dví, avšak jen proto, aby
získal informaci o tom, která ze dvou žen nárokujících si mateřství dítěte je
skutečnou matkou. Jeho hrozba je právě tak „na oko“ jako ordály.
[3]
Leeson, Peter T.; Coyne, Christopher J. (2012): „Sassywood“ Journal of Comparative Economics 40:
608-620.
Žádné komentáře:
Okomentovat