Může za nižší mzdy žen pluh?

Již počtvrté se v České republice konala akce „Den rovnosti platů“ s cílem upozornit na přetrvávající rozdíly ve mzdách mezi ženami a muži. Co je příčinou těchto rozdílů? Jednou z příčin mohou být určitá přesvědčení o tom, jakou roli by ženy ve společnosti měly zastávat. Odkud se tato přesvědčení berou? Proč se liší mezi lidmi různých kultur?

Zajímavou odpověď na tyto otázky přinesla již v roce 1970 Ester Boserup, podle které současné postavení žen ve společnosti má své kořeny v tom, jakou formu zemědělství daná společnost praktikovala v před-industriálním období. Spolčenosti, které praktikovaly pracovně náročné rotační zemědělství, se v současnosti vyznačují větší genderovou rovností; oproti tomu ve společnostech vyznávajících v minulosti kapitálově náročné zemědělství usedlé, je v současnosti genderová rovnost nižší. Proč tomu tak je?  Zatímco pracovně náročné zemědělství, zahrnující plení, okopávání apod., umožňovalo aktivní participaci žen, kapitálově náročné zemědělství bylo nutně doménou mužů, kteří jsou obvykle fyzicky lépe vybaveni na to, obsluhovat těžký pluh (navíc pokud žena potřebovala „dát do latě“ okolo pobíhající ratolesti, bylo jednodušší odběhnout od motyky než od pluhu). Fyzická náročnost práce s pluhem v konečném důsledku vedla k důsledné dělbě práce mezi muži a ženami: muži pracovali venku na poli a ženy zůstávaly doma (Boserup dokonce tvrdí, že zvyk, podle kterého se ženy na veřejnosti zahalují závojem, se vyskytuje pouze v „pluhových“ společnostech a nikoli v těch, kde se ženy na zemědělské činnosti aktivně podílely).

Je uvedená hypotéza v souladu s daty? Podle nejnovější studie ekonomů Alesiny, Giuliano a Nunna je odpověď kladná. Autoři dokonce ukázali, že individuální přesvědčení o roli ženy ve společnosti lidé je poměrně stabilní: pokud se např. dva jedinci narodili ve stejné zemi, avšak jejich předci pocházejí v jednom případě z „pluhové“ a ve druhém z „rotační“ kultury, jejich názory na roli žen ve společnosti se budou lišit v souladu s uvedenou hypotézou.

Jak tedy lze změnit hluboce zakořeněné postoje vůči postavení žen ve společnosti? Zdá se, že hlavní ponaučení je už nic nezvorat.

Jak prodávat lístky na Real Madrid

Prvenství v soutěži „Naser svého fanouška“ za minulý týden získávají funkcionáři fotbalové Borussie Dortmund. Komise hospodských a internetových kibiců, která tuto soutěž pořádá, své rozhodnutí zdůvodnila následovně: „Pravidla pro prodej lístků na zápas Ligy mistrů s Realem Madrid byla nastavena tak, že během minuty byly lístky rozprodány a na mnoho fanoušků, kteří čekali ve frontě třeba dvacet čtyři hodin, se nedostalo.“ Kde udělali funkcionáři BVB chybu?

Kdykoliv ekonom vidí dlouhé fronty, ví, že cena je nastavena příliš nízko: zvýšení ceny by fronty eliminovalo, neboli došlo by k vyrovnání poptávaného a nabízeného množství. To, že není stanovena vyšší cena, je o to překvapivější pokud si uvědomíme, že vyšší cena by znamenala vyšší příjem pro prodejce: prodalo by se stejné množství lístků (bylo by opět vyprodáno) avšak za výrazně vyšší cenu. Znamená to, že jsou v Dortmundu hloupí? Vzhledem k tomu, že Borussia nehraje velký zápas zdaleka poprvé, asi v Dortmundu již nějaké zkušenosti s prodejem lístků mají, tudíž pravděpodobně vědí, co dělají. Vyvstává tedy otázka, proč může být někdy racionální stanovovat ceny nižší než tržní. Ekonomové tento jev pozorovali nejen u lístků na sportovní zápasy, rockové koncerty či divadelní představení, ale také třeba u některých restaurací či knih a přišli s řadou alternativních vysvětlení.

Podle jednoho vysvětlení je nízká cena a dlouhé fronty formou reklamy: jde o to přilákat zájem veřejnosti a médií. Toto vysvětlení lze však stěží aplikovat na již dosti medializovaný zápas semifinále Ligy mistrů. Navíc vysoká cena může jako forma reklamy působit stejně dobře, jako dlouhé fronty („Bylo vyprodáno i navzdory ceně 300 euro za lístek.“).

Jiné vysvětlení by mohlo být to, že v Dortmundu chtějí, aby na zápasy chodil určitý typ lidí: mladí fanoušci, kteří budou aktivně povzbuzovat svůj tým a kteří si třeba koupí dres svého oblíbeného týmu či další propagační předměty. Nízká cena dokáže ovlivnit skladbu návštěvníků žádaným způsobem – tím, že vzniknou dlouhé fronty, ve kterých lidé od určitého věku nebudou ochotni čekat, neboť jejich čas je dražší a přespávání ve spacáku před stadionem již také není jejich krígl piva. Toto vysvětlení se však v našem případě také nezdá správné: mohlo by být platné, pokud by ceny lístků byly nízké dlouhodobě, avšak Borussia, zdá se, obvykle prodává lístky za tržní cenu. Jde tedy o to vysvětlit, proč nezvyšuje výrazně cenu u populárních zápasů, u kterých nastává významné jednorázové zvýšení poptávky.

S vhodným vysvětlením pro uvedený případ přišli ekonomové Kahneman, Knetsch a Thaler, podle nichž by zvýšení ceny při jednorázových výkyvech poptávky bylo vnímáno fanoušky jako nefér a mohlo by vést třeba např. k bojkotu budoucích zápasů týmu (a tedy ke snížení zisku). To se zdá jako správné vysvětlení, nicméně fanoušci Borussie se cítí podvedeni i přesto, že cena byla nízká, a to proto, že lístky by byly během minuty vyprodány. Tento problém by šel vyřešit tak, že by stanovení nízké ceny bylo doprovázeno kvantitativními limity, např. dva lístky na člověka (tento způsob nedávno zvolila např. hokejová Plzeň a fanoušci – až na nějakou tu bitku – se zdáli být celkem spokojeni). Opět je tedy na místě se ptát, zda jsou v Dortmundu hloupí a tudíž je nenapadlo zavést kvantitativní omezení a opět je odpověď pravděpodobně negativní: pro majitele permanentních vstupenek totiž kvantitativní omezení zavedeno bylo, nikoli však již pro volný prodej.

Je zde ještě jedno vysvětlení: levné lístky jdou do rukou spekulantů spřízněných s klubem, kteří je poté prodají za tržní cenu a o zisky se s klubem podělí. Ve srovnání se situací, kdy by Borussie prodala lístky za tržní cenu rovnou, klub ušetří na daních a vzhledem k tomu, že tržní cena je přibližně sedmkrát vyšší než cena oficiální, se nejedná o malé částky. Zároveň si klub nerozlítí fanoušky kvůli „nefér“ cenám, neboť za spekulanty oni přece nemohou: stačí veřejně oznámit to, co oznámil šéf Borussie Watzke: „Upřímně mohu říct, že jsme celou situaci podcenili. Je to naše chyba, už nikdy v budoucnu nic takového nabízet nebudeme."

Ale třeba jen skutečně udělali funkcionáři BVB chybu.

V čem jsme se nepoučili ze španělské občanské války

„Co bychom dělali bez spekulantů?“ je název skvělého článku ekonoma Abby Lernera z roku 1962. Autor v něm vysvětluje roli spekulantů v tržním systému. Zde je úryvek:

„…důvodem pro odpor vůči spekulantům je ten, že se zdají být zodpovědní za zvyšování cen; zdražují zboží, aby si nacpali vlastní kapsy. Zajímavý experiment založený na této úvaze se odehrál během španělské občanské války. Každý věděl, že spekulanti se objevovali v době sklizně a skupovali úrodu, aby ji později, kdy se potraviny staly vzácnější, prodali za vyšší ceny. Když byli spekulanti ke spokojenosti všech vyhnáni, pšenice a chléb byly velmi levné. Nastala všeobecná radost. Lidé, kteří si nemohli dovolit bílý chléb, jej nyní mohli volně nakupovat. Dokonce se používal i ke krmení dobytka, protože byl levnější než běžné krmivo. Avšak radost brzy pominula. Chléb i obilí začaly docházet daleko před další sklizní. Tehdy si lidé vzpomněli, že v tuto roční dobu spekulanti prodávali to, co nakoupili v době sklizně. Nyní však spekulanti nebyli a nastal hladomor. Muselo dojít k tomuto extrémnímu utrpení, aby si lidé uvědomili, že spekulanti nejenom nakupují, ale též prodávají. Jestliže je možné vinit spekulanty ze zvyšování cen, když nakupují, pak jim musí být též přiznána zásluha za snižování cen (a učinění zboží dostupným), když prodávají.“

Před pár týdny byli vyhlášeni vítězové soutěže „Evropa hledá nejnebezpečnější finanční produkt“. Jedním z vítězů nebylo překvapivě euro, nýbrž produkty založené na potravinové spekulaci, „neboť zvyšují ceny základních potravin.“ A nebylo to vítězství o prsa: z celkových 1965 hlasů získal vítěz 1403, což je 71.4 %! Zdá se, že Španělé tehdy trpěli nadarmo.

Thatcherová vs. 364 ekonomů: 1:0

V roce 1981 podepsalo 364 ekonomů dopis, ve kterém protestovali proti makroekonomické politice Margaret Thatcherové. Celý seznam je zde a zahrnuje jména jako Partha Dasgupta,  Frank Hahn, Nicholas Kaldor, J.E. Meade, Joan Robinson nebo Amartya Sen.

Zde je článek Geoffreye Wooda na toto téma. Komentáře BBC a Telegraphu jsou zde a zde.

Máme si skutečně přát, aby ekonomové měli vliv na politiku?