Mladí zaměstnanci, na rozdíl od předchozí generace, prý stále častěji odmítají zůstávat v práci přesčas. Čeká nás doba, kdy přesčas přestane být normou?
Předně není jisté, jestli k odmítání přesčasů skutečně dochází: výsledky jsou podle všeho získány na základě dotazníkového průzkumu, což není právě spolehlivá metoda sběru dat. Připusťme ale, že odmítání přesčasů mezi mladými je faktem; konec konců, teorie nevylučuje, že by k tomuto jevu v důsledku zvyšování příjmů mohlo docházet: při nárůstu příjmů může totiž převládnout "důchodový efekt", tj. ://zpravy.e15.cz/kancelar/kariera-a-vzdelani/mladi-zamestnanci-se-bouri-proti-prescasum-1039299#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylinklidem stačí pracovat méně hodin k tomu, aby dosáhli dané úrovně životního standardu a proto na zvýšení příjmu reagují upřednostňováním volného času a to i přesto, že za hodinu mohou při vyšších příjmech vydělat více než dříve.
Mají však mladí skutečně vyšší příjem než jejich rodiče? Ano, podíváme-li se na jejich celkový očekávaný příjem v průběhu celého života: ačkoliv průměrný pětadvacetiletý zaměstnanec momentálně nosí domů nižší měsíční výplatu než jeho otec, má vyšší výplatu, než měl jeho otec v pětadvaceti; a až mu bude padesát, bude mít pravděpodobně vyšší výplatu, než má jeho otec nyní. Je pravděpodobné, že lidé při rozhodování mezi prací a volným časem berou v úvahu svůj celkový očekávaný příjem spíše než pouze okamžitý příjem.
I když by mladí lidé rádi chodili domů z práce brzy, není pravděpodobné, že se jim to poštěstí. To lze ukázat pomocí jednoduché úvahy. Předpokládejme pro jednoduchost dva zaměstnance: oba by upřednostňovali chodit z práce brzy před pracováním do pozdních hodin. Řekněme, že se tedy dohodnou, že nebudou pracovat přesčas. Takovou dohodu však jeden z nich zřejmě poruší. Proč? Protože tím upevní svoji relativní pozici v práci vůči druhému. Ten, kdo pracuje přesčas, může být s vyšší pravděpodobností povýšen. Zároveň pokud by mělo dojít k propouštění, spíše se mu podaří udržet si místo než tomu, kdo práci navíc nevykazuje. Pokud však jeden pracuje přesčas, bude chtít pracovat přesčas i druhý, aby si naopak svoji relativní pozici nezhoršil. Jestliže oba pracují přesčas, je jejich pozice stejná: oba mají přibližně stejnou šanci, že budou povýšeni či případně propuštěni. Dostávají se tedy do situace, která se jim pranic nelíbí, ze které však není snadného úniku.
Tato situace je podobná závodům ve zbrojení mezi USA a SSSR během studené války: každá strana se snažila tu druhou uzbrojit budováním většího a většího jaderného arzenálu. Avšak pokud má USA i SSSR po sto raketách jsou šance na vítězství pro obě velmoci stejné, jako když má každá jednu raketu. V druhém případě však oba státy ušetří spoustu peněz, které lze použít pro jiné účely. Je ale obtížné se dohodnout na jedné raketě, neboť pokud má jedna strana pouze jednu raketu, je pro druhou lepší mít dvě. Tato ďábelská logika nutila obě velmoci neustále zvětšovat svůj arzenál a stejná logika nutí zaměstnance pracovat ještě o chvilku déle než ostatní.
USA a SSSR se sice dokázali dohodnout na omezení jaderných zbraní, avšak jejich dohoda byla nakonec porušena. Pokud by se zaměstnanci pokusili podobným způsobem zastavit "závody v pracování", jejich dohodu by pravděpodobně čekal podobný osud. Vynutit takovou dohodu je navíc tím těžší, čím více zaměstnanců mezi sebou soutěží. A nesmíme také zapomenout, že za dveřmi každé firmy čekají další soutěžící, kteří jsou ochotni pracovat přesčas, hlavně když dostanou místo. Pracování přesčas tedy pravděpodobně nadále zůstane normou, ať se nám to líbí nebo ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat