Ve filmu "Pošťák zvoní dvakrát", se, jak známo, žádný pošťák neobjevuje a nemůže tudíž ani na nikoho zvonit. Zaměstnanec České pošty se na rozdíl od svého hollywoodského protějšku občas objeví (soudě podle tu a tam plné schránky), ale nezazvoní ani jednou. Mohli jste být celý den doma, čekali jste na důležitý balík, a přesto se na oznámení o uložení zásilky dozvíte, že jste prý nebyli k dosažení.
Pokud pracovní doba poštovních doručovatelů není pevně stanovena a řídí se podle principu "čím dřív to doručím, tím dřív mám padla", je motivace pošťáků nezvonit evidentní: zvonění na příjemce balíků a důvěrných psaní znamená ztrátu času, zejména pokud jsou tito adresáti skutečně doma: pošťák musí čekat, než se oblečou, obují, seběhnou ze schodů, atd. Náklady zvonění tak nese samotný pošťák ve formě delší pracovní doby. Pokud však pošťák nezazvoní, náklady ponese adresát, protože bude muset jít na poštu.
Co ale vedení České pošty? Má motivaci pošťáky nutit k tomu, aby na adresáty balíků zvonili? Vzhledem k téměř monopolnímu postavení České pošty tato motivace není příliš vysoká: nemusí totiž bojovat o zákazníky poskytováním kvalitních služeb. Co víc, v poslední době má Česká pošta motivaci doručovatelům zvonění na adresáty přímo zakazovat (jestli to skutečně dělá, nevím). Je to dáno tím, že pošta rozšiřuje portfolio poskytovaných služeb a je tedy v jejím zájmu, aby lidé chodili na poštu co nejvíce. Až si přijdete pro svůj balík, poštovní úřednice vám bude moci nabídnout nějaké to pojištění a nejnověji si budete také moci koupit léky.
Mimochodem, prodej léků na poštovních úřadech je z hlediska prodejců léků chytrý tah: nejen že využijí hustou síť poboček České pošty, ale také osloví ty správné lidi: služeb pošty totiž využívají nejvíce staří lidé a jsou to zároveň oni, kdo také nejvíce nakupuje léky. Je možné, že někteří z nich si polepší, neboť si ušetří cestu do lékárny. Řada lidí si ale spíše pohorší, pokud je Česká pošta bude skutečně nutit k častějším návštěvám. Těmto lidem je však možné jednoduše pomoci: zavedením skutečné konkurence na trhu poštovních služeb. Lidé si pak budou moci vybrat poštovní firmu, která jim sice nenabídne léky, ale zato jim k jejich plné spokojenosti doručí zásilky.
Pokud pracovní doba poštovních doručovatelů není pevně stanovena a řídí se podle principu "čím dřív to doručím, tím dřív mám padla", je motivace pošťáků nezvonit evidentní: zvonění na příjemce balíků a důvěrných psaní znamená ztrátu času, zejména pokud jsou tito adresáti skutečně doma: pošťák musí čekat, než se oblečou, obují, seběhnou ze schodů, atd. Náklady zvonění tak nese samotný pošťák ve formě delší pracovní doby. Pokud však pošťák nezazvoní, náklady ponese adresát, protože bude muset jít na poštu.
Co ale vedení České pošty? Má motivaci pošťáky nutit k tomu, aby na adresáty balíků zvonili? Vzhledem k téměř monopolnímu postavení České pošty tato motivace není příliš vysoká: nemusí totiž bojovat o zákazníky poskytováním kvalitních služeb. Co víc, v poslední době má Česká pošta motivaci doručovatelům zvonění na adresáty přímo zakazovat (jestli to skutečně dělá, nevím). Je to dáno tím, že pošta rozšiřuje portfolio poskytovaných služeb a je tedy v jejím zájmu, aby lidé chodili na poštu co nejvíce. Až si přijdete pro svůj balík, poštovní úřednice vám bude moci nabídnout nějaké to pojištění a nejnověji si budete také moci koupit léky.
Mimochodem, prodej léků na poštovních úřadech je z hlediska prodejců léků chytrý tah: nejen že využijí hustou síť poboček České pošty, ale také osloví ty správné lidi: služeb pošty totiž využívají nejvíce staří lidé a jsou to zároveň oni, kdo také nejvíce nakupuje léky. Je možné, že někteří z nich si polepší, neboť si ušetří cestu do lékárny. Řada lidí si ale spíše pohorší, pokud je Česká pošta bude skutečně nutit k častějším návštěvám. Těmto lidem je však možné jednoduše pomoci: zavedením skutečné konkurence na trhu poštovních služeb. Lidé si pak budou moci vybrat poštovní firmu, která jim sice nenabídne léky, ale zato jim k jejich plné spokojenosti doručí zásilky.
Hm, to s tím monopolním postavením bude trošku složitější. Co se týče listovních zásilek to asi platí, i když de jure monopol už skončil ("paradoxně" listovka je pro poštu vůbec neztrátovější služba, a to dlouhodobě). U balíků si myslím, že konkurence tlačí na zlepšování služeb, i když pomalu.///
OdpovědětVymazat"Zavedením konkurence", to je zajímavý slovní spojení, moc nevim co si pod tím představit, když ten monopol už neplatí. :) ///
Ad motivace. Tvrzení "čím dřív to doručím, tím dřív mám padla" resp. v tvém výkladu, "čím dřív namlatím návěstí do schránek bez zvonění, tím dřív mám veget" neplatí tak zcela. Část mzdy (pobídková složka 10-15 % z celku) minimálně u balíkových doručovatelů se odvíjí od úspěšnosti v doručování. Pokud doručovateli poklesne dlouhodobě průměrná úspěšnost v doručování pod 90 %, je mu pobídková složka krácena. Pokud pod 80 % žádnou nedostává.
Nicméně postřeh s léky je zajímavej.
Díky za komentář. Liberalizace jsem si samozřejmě všimnul:) Píšu proto o "zavedení skutečné konkurence" a ne o "zavedení konkurence", pod kterým si lze představit např. zrušení kompenzačního fondu.
VymazatČlánek se ptá na to, proč na mě pošťák nezazvoní když jsem doma a musím si pro balíky/dopisy na poštu. Zjevně nejsem sám, kdo má tuto zkušenost. Moje hyptéza byla, že je něco špatně s incentivama. Jestliže jsou incentivy v pořádku, proč tedy pošťáci nezvoní?