Jaká je optimální forma spolupráce mezi spisovateli?

Fukaeri a Tengo, hrdinové Murakamiho románu 1Q84, společně napsali knihu: zatímco Fukaeri poskytla příběh, Tengo mu dal literární podobu. V reálném světě vzniká tímto způsobem vzniká řada knih. Dle tohoto skvělého článku, tímto způsobem píše třeba Wilbur Smith či James Petterson a psal tak i Tom Clancy či Alexander Dumas.

Spolupráce při psaní umožňuje dělbu práce a vyšší produktivitu: někdo má komparativní výhodu v produkci nápadů, jiný v dávání těchto nápadů na papír. Zajímavé však je, že někdy jsou spoluautoři bráni jako partneři (jako třeba v případě knihy Dobrá znamení od Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.), častěji však team pracuje pro hlavního autora a pod jeho jménem (případ zmiňovaného Wilbura Smitha). Zároveň stojí za povšimnutí, že u odborných textů naprosto převažuje první forma – v čem je „krásná literatura“ jiná?
 

Rozdíl mezi uměleckým a akademickým psaním lze částečně vysvětlit pomocí rozdílných koordinačních nákladů: zdá se, že náklady na koordinaci mezi spoluautory jsou vyšší v případě románů, než v případě odborných článku. Odborný článek má poměrně jasnou strukturu a autoři se často shodnou na tom, jak má dobrý článek vypadat. Díky poměrně dobře definovaným kitériím kladeným na odborné texty jsou tak náklady na koordinaci mezi spoluautory relativně nízké. Určit, jak má vypadat dobrý román, je mnohem obtížnější: mezi spoluatory románů tak mohou častěji vznikat spory ohledně formy i obsahu. Zdá se tedy, že je efektivnější, pokud spisovatelský tým píše pod jedním jménem, kdy hlavní autor má rozhodující slovo.