Média a islám

Můj článek zde.


UPDATE: Odkaz již nefunguje, proto posílám níže celý text.

Vnímání islámu je zkreslené

Řada Indů údajně považuje bíle ženy za osoby lehkých mravů. Často se má za to, že jedním z důvodů je fakt, že tito Indové si utvořili představu o bílých ženách na základě filmů (včetně filmů pro dospělé). Podobně jako si někteří Indové vytvářejí zkreslené představy o bílých ženách na základě kusých a nevyvážených informací, tak i jinde na světě si řada lidí podobným způsobem utváří zkreslené představy o těch, kteří se od nich nějakým způsobem odlišují, a na základě těchto představ jednají.

Typickým příkladem tohoto jevu v České republice je postoj vůči muslimům. Vyznavačů islámu je u nás zanedbatelné množství: při sčítání lidu v roce 2011 se k islámu přihlásilo 3085 osob; nejčastěji uváděný odhad zahrnující i ty, jenž nejsou aktivně praktikujícími věřícími, je 10-20 tisíc. Z těchto počtů vyplývá, že řada obyvatel České republiky se s muslimy možná nikdy nesetkala. Co se týče soužití mezi muslimy a ostatními obyvateli, nevznikají na českém území závažnější problémy. Podle zprávy společnosti VeryVision z roku 2007 vyhotovené na zakázku ministerstva vnitra, jsou praktikující muslimové pobývající v Česku často vysokoškolsky vzdělaní lidé: jsou mezi nimi lékaři, architekti stavební inženýři, ekonomové i podnikatelé.

Navzdory těmto faktům je mnoho Čechů vůči islámu nepřátelských. Například facebooková skupina „Islám v České republice nechceme“ má v současné době přes 90 tisíc příznivců. Tisíce lidí na sociálních sítích také sdílelo proti-islámské komentáře, které nedávno zveřejnil předseda hnutí Úsvit, Tomio Okamura.

Okamura v jednom z nich označuje islám za politickou a válečnou ideologii.  Na jednu stranu sice tvrdí, že by bylo „primitivní vyčítat českým muslimům zločiny souvěrců, kterých se dopouští po celé planetě ve jménu jejich společné víry“, hned vzápětí se však tohoto „primitivního“ jednání dopouští. Píše: „To, co je zdrcující pro mne a celou českou veřejnost je fakt, že muslimové po celém světě se až na malé výjimky nedistancují od zločinců, co vraždí, mučí či ničí ve jménu islámu.“ Okamura tím vůči muslimům uplatňuje presumpci viny: a priori je chápe jako zločince, po kterých požaduje, aby se vždy znovu distancovali od aktů násilí svých spoluvěrců kdykoli k nim dojde. Přitom by mělo být bráno za samozřejmé, že naprostá většina muslimů (stejně jako naprostá většina ne-muslimů) násilí odmítá.

Okamura také vyzývá k bojkotu produktů vyráběných muslimy. Takový bojkot je sice legální (konec konců je v souladu s politikou ministerstva zemědělství, které nás neustále nabádá, abychom nekupovali zahraniční výrobky), avšak v jádru antiliberální. Mnoho lidí jej tak, zdá se, vnímá a jako reakce na Okamurovy výroky vznikla iniciativa „S Tomio Okamurou na kebab“, která pořádá „Celonárodní den kebabu“ (podobná iniciativa v reakci na politiku ministerstva zemědělství zatím nevznikla).

Co je však nejhorší, Okamura přispívá ke zkreslenému vnímání islámu, které je i bez jeho přičinění dosti pokřivené médii. Lidé jsou přitom dle dostupných dat ovlivnitelní médii poměrně velkou měrou. Ekonom David Yanagizawa-Drott z Harvardu se nedávno pokusil kvantifikovat míru tohoto ovlivnění na datech z konfliktu ve Rwandě. Zjistil, že přibližně 10 % násilných činů spáchaných na Tutsiích lze připsat vlivu rwandského veřejného rádia, které vůči Tutsiům vysílalo nepřátelskou propagandu.

Je zřejmé, že problémy v soužití mezi muslimy a vyznavači jiných náboženství v některých zemích bezesporu existují. Je jednoduché, a zároveň mylné a nebezpečné, označit za kořen těchto problémů islám jako takový. Faktem však je, že skutečné příčiny těchto problémů jsou často složité a neredukovatelné na rozdíly ve vyznání. Vyvolávání nenávisti vůči islámu tyto problémy rozhodně nevyřeší; ty může vyřešit pouze konstruktivní debata nezatížená iracionálními emocemi přiživovanými nezodpovědnými politiky.