EU v oranžovém

Holandská vláda se rozhodla přezkoumat legislativu EU z hlediska principů subsidiarity a proporcionality. Výsledky byly zveřejněny koncem června a rozhodně stojí za povšimnutí. Návrhy a doporučení vyplývající ze zprávy lze podle autorů shrnout jako "agenda pro skromější, střízlivější a efektivnější EU vycházející z principu 'na evropské úrovni pouze tam, kde je to nezbytné a na národní úrovni kdykoli je to možné'."

 

Zpráva doporučuje mj. následující:

 

"Komise by se měla vyvarovat zavádění návrhů s nepřímým či nejasným právním základem ('plživé kompetence')"

 

"Jestliže Smlouvy nepřidělují EU pravomoc v určité oblasti a Komise tak v této oblasti nemůže podávat legislativní návrhy, potom by v principu Komise také neměla vydávat nezávazná sdělení či doporučení nebo jakýmkoli způsobem zaujímat aktivistický postoj v této oblasti."  

Zpráva také připomíná, že demokracie je důležitou evropskou hodnotou:

 

"Máme principiální námitky proti podmiňování registrace politických stran substantivními a vnitřními organizačními kritérii a proti navrhované roli Evropského parlamentu ve vynucování těchto podmínek. Pokud postoje a organizace strany neporušuje zákon, je na voličích, aby nad nimi vynášeli soudy."

 

 

Holandská vláda dále ve zprávě zpochybňuje přidanou hodnotu některých EU programů (Globalizační fond), vznáší námitky vůči dani z finančních transakcí, odmítá vytvoření rozpočtu se stabilizační funkcí pro eurozónu, staví se proti ustavení pravomoci uvalovat přímé daně na EU úrovni a je pro daňovou konkurenci.

 

Jelikož "Holandské předsednictví v první polovině roku 2016 by mohlo hrát roli v prosazování této agendy", tak se máme, myslím, na co těšit.

Pětkrát palec nahoru pro ostrov čaje

Na Srí Lance vědí, jak dosáhnout prosperity,...

...váží si dobrých ekonomů,...

 

...mají smysluplná ministerstva,...

...nemají cenzuru,...

...a nezaleknou se rytířů, kteří, říkají Ni!

Z čeho (ne)mít hrůzu

Nedávno jsem navštívil Londýn. Na letišti jsem nastoupil do autobusu, avšak neměl jsem drobné na jízdenku. Zaplatil jsem tedy pětilibrovkou. Řidič nechtěl ztrácet čas přehrabováním se v mincích, a tak mě ujistil, že mi vrátí až na konečné. Jelikož už bylo pozdě na to vystoupit, neboť řidič držel moji bankovku pevně v ruce, musel jsem zažít hodinu hrůzy, jestli se ještě někdy shledám se dvěma librami, které mi po právu náležely.

Podobné situace jsou v ekonomii známé jako „hold-up problems“ (ustálený český překlad, myslím, neexistuje). Zde je typický příklad: Jana uvažuje, zda investovat do Petrovy firmy. Investovala by, pokud by věděla, že Petr bude tvrdě pracovat. Petr to sice může předem slíbit, má mu však Jana věřit? Petr nemá moc velkou motivaci svůj slib skutečně dodržet poté, co má Janiny peníze v kapse. Jana by mu tedy věřit neměla, a tudíž by neměla do jeho firmy investovat. To je ovšem nemilé pro oba: jak Petr, tak Jana by na tom byli lépe, pokud by k investici došlo. Problém je, že Petr se nedokáže věrohodně zavázat, že bude skutečně pracovat tvrdě a pro Janu je soustavné monitorování Petrova úsilí nákladné.

S „hold-up problems“ se v nějaké formě každý z nás setkává velmi často: už jenom na mém londýnském výletě jsem je zažil třeba při směňování peněz (Dostanu zpátky libry, poté co jsem beze svědků pánovi s pistolí za přepážkou předal několik tisíc korun?), při uschování kufru na recepci v hotelu (Popře recepční, až si večer pro kufr přijdu, že jsem jej tam skutečně uschoval? Nebude chtít obohatit svůj šatník o moji oblíbenou košili?) nebo prakticky při každém placení čehokoliv. Ačkoliv mě tyto situace dennodenně děsí, dopadají pro mě většinou dobře: nikdo mě obvykle neokrade. Stojí mě to pouze žaludeční vředy.

Záhadou je, PROČ mě nikdo většinou neokrade (zdravím jednu z nečestných výjimek – autobusáka z mosambického Maputa. Eu vou te pegar, bastardo!): pro některé mohou být náklady špatného svědomí vyšší, než užitek z dodatečných peněz, které by nepoctivě získali;  pro takové lidi platí, že čím vyšší je částka, kterou mohou nepoctivě získat, tím spíš se chovají nepoctivě. Jiní se mohou chovat poctivě proto, že chtějí, abych s nimi obchodoval znovu: pokud by byli nepoctiví, přišli by o budoucí zákazníky, a tím i o svoji živnost. Tato logika platí jak pro ty, kteří svému svědomí naslouchají, tak pro ty, kteří ho ignorují.

Nepředpokládám, že Londýnský řidič autobusu očekával, že mě ještě někdy potká. Musel jsem se tedy spolehnout na to, že hlas jeho svědomí bude silnější než touha získat dvě libry. Vyšlo to. Na rozdíl od svého mozambického kolegy, mi totiž nakonec peníze vrátil. Oddechl jsem si a strčil jsem mince do kapsy u kalhot. Vzhledem k propustnosti mé kapsy to však bylo také naposledy, co jsem je spatřil.

Právo na platební účet

Evropská komise si všimla, že se v EU stále ještě vyskytují lidé, kteří nevyužívají jeden z hlavních výdobytků moderní civilizace - platební účet. Podle zprávy Světové banky se konkrétně jedná o asi 58 milionů jedinců (což je přibližně 11 % celkové populace EU), z nichž 25 milionů (tj. asi 5 % populace EU) by si účet rádo zřídilo (Komise neuvádí, jak toto číslo zjistila, proto je ho třeba brát s rezervou). Komise se tedy jala tento vskutku závažný společenský problém řešit: v červenci 2011 vydala Doporučení o přístupu k základnímu platebnímu účtu (2011/442/EU), které vyzvalo členské státy, aby do 6 měsíců přijaly opatření za účelem umožnění přístupu k základnímu účtu pro spotřebitele. V srpnu 2012 však bylo zjištěno, že pouze několik států doporučení následovalo.

 

Nedávno tedy Komise předložila návrh směrnice, ve kterém „zakládá právo“ (sic!) na přístup k základnímu platebnímu účtu. Návrh zároveň specifikuje charakteristiky, které tento základní účet musí splňovat a stanovuje, že tento účet bude zdarma nebo za „rozumný poplatek“.

Absurdita toho to návrhu má hned několik rozměrů: předně by Komisi mělo být jedno, zda někdo využívá účet nebo ne, stejně jako by jí mělo být jedno, jestli např. lidé mají televizi, jezdí autobusem nebo používají email. To je ovšem pouze normativní stránka věci. I kdybychom však z nějakého (pro mě těžko představitelného) důvodu připustili, že všichni co chtějí mít účet, by k němu měli mít přístup, pak dané opatření zřejmě není tím nejefektivnějším, které k danému cíli vede: základní platební účet, který má řešit problém 5 % lidí, má totiž být dostupný všem bez rozdílu, přičemž náklady pravděpodobně ponesou banky. Méně nákladným řešením by bylo opatření, které by se zaměřilo přímo na oněch 5 % (bylo by třeba zjistit, co těmto lidem brání si účet zřídit - zda je to chudoba, fakt, že jsou v dané zemi nerezidenti, apod.).

Pokud jsme dostatečně paranoidní (a možná, že ani příliš paranoidní být nemusíme - viz zde a zde), pak by úsilí Komise o rozšíření používání bankovních účtů mohlo být chápáno nikoli jako touha pomoci oněm 5 %, nýbrž jako snaha přimět co nejvíce lidí k bezhotovostnímu styku s cílem získat informace o veškerých probíhajících transakcích. Ať už by takováto snaha byla vedena se zdánlivě bohulibým úmyslem efektivněji spravovat záležitosti v kompetenci Komise, získané informace by byly lehko zneužitelné. Dříve či později by velmi pravděpodobně zneužity byly, neboť - ač se na to občas zapomíná - v Evropské komisi sedí také jenom lidé.

Co se děje na Národohospodářské fakultě VŠE

Zde je můj rozhohor pro iList a zde je "bonus pro kikoťi". Průběh celé kauzy je poměrně přesně popsán zde.

Racionální negramotnost

Při výšlapu z Kořenova na Jizerku, když máte jazyk na řidítkách a už sotva popadáte dech, vás s definitivní platností odrovná následující cedule:

Proč si někdo nechá zhotovit reklamní ceduli s pravopisnými chybami a vystavuje ji?

Jedno vysvětlení je to, že daná osoba pravopis neovládá. Toto vysvětlení je však vysoce nepravděpodobné, a to hned z několika důvodů. Za prvé, pokud delší dobu bydlím na nějakém místě, většinou dobře vím, jak název onoho místa správně napsat. Za druhé, pokud si nechávám zhotovit nákladnou (vidíte ty barvy?) ceduli, poradím se nejprve se spoustou lidí o tom, co na ní bude: je velká šance, že alespoň někdo z nich bude gramotný. Zdá se tedy, že chyby jsou na ceduli záměrně. Je tak nutné se ptát, proč by vystavování cedulí s pravopisnými chybami mohlo být racionální.

Důvodem by mohlo být to, že chci ubytovávat určitý typ zákazníků. Např. se mohu snažit odradit přechytralé turisty. Mohu chtít, aby mí zákazníci byli z těch, kteří pravopisné chyby nedokáží identifikovat: možná, že lidé se špatnými znalostmi pravopisu budou obecně méně bystří a podaří se mi je oklamat při placení (podobnou strategii údajně používají tvůrci spamů). To však nemusí fungovat, neboť přechytralý turista nebude nutně odrazen, nýbrž si naopak může chtít moje ubytování zvolit s cílem mě-negramotu oklamat. Zároveň to přechytralé turisty nemusí odradit ani v případě, že jejich úmysly jsou dobré: turistům jde přeci jen především o kvalitní ubytování a ne o to, abych jim jako majitel skládal básně k snídani.

Na koho bude tedy tato strategie fungovat? Koho pravopisné chyby dokáží odradit od ubytování se? Jsou to  různí "grammar Nazis" a hnidopichové - zkrátka hosté, o které nikdo nestojí, neboť s nimi není po večerech zábava (místo pití na baru si čtou Máchu) a neustále někoho obtěžují kvůli kravinám. Tleskám tedy majiteli Zemanovy chaty a příště se u něj rád ubytuji.

P. S. Veškeré případné pravopisné chyby v tomto článku jsou způsobené mojí negramotností.

Jaký je skutečný dopad eurodotací?

Kohezní politika (politika soudržnosti) se zaměřuje se na vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů mezi státy a regiony v rámci EU. Podle oficiálních údajů přispívá tato politika k růstu ČR 0,8-1,1 p. b. v krátkém období a 0.4-0.5 p. b. v dlouhém období. Údaje jsou zjištěny pomocí metodiky HERMIN, o níž se dozvídáme následující:

„Zdůrazňujeme, že tato zpráva […] může kvantifikovat přinejlepším „pravděpodobné“ dopady kohezní politiky. V této oblasti analýzy politických dopadů jsou výsledky podmíněny ekonomickým modelem použitým ke konstrukci kontrafaktuální situace, tj. situace ekonomiky při absenci kohezní politiky.“

„V naší kontrafaktuální situací odečteme výdaje na kohezní politiku.“ „[…]žádné další změny nejsou provedeny a není učiněn pokus modelovat „náhradní“ veřejný investiční program financovaný z domácích zdrojů, který by nahradil „chybějící“ výdaje […]. Toto je velmi umělý předpoklad, protože při absenci kohezních výdajů kofinancovaných EU by téměř jistě existoval náhradní investiční program financovaný z domácích zdrojů, ačkoliv by asi byl rozsahem menší.“

Jinými slovy, použitá metodika předpokládá, že nic z toho, co bylo vybudováno s podporou fondu soudržnosti by bez této podpory vůbec nevzniklo! Nejen že tento absurdní předpoklad nadhodnocuje efekty politiky soudržnosti, ale též zajišťuje, že efekty této politiky na růst budou nutně vždy nezáporné.
 

Proč by tyto efekty mohly být teoreticky i záporné? Pod vlivem kohezní politiky je řada zdrojů vynaložena neproduktivně, a to jak při soutěži o peníze z fondů („dobývání renty“), tak při samotném čerpání dotací (administrativní náklady). Část těchto zdrojů by při absenci kohezní politiky mohla být využita produktivně a přispět tak k vyššímu růstu. Tento fakt použitá metodika naprosto ignoruje.

Autoři zmíněné zprávy si sice některá omezení své analýzy uvědomují, avšak jejich výhrady jsou  v politických dokumentech EU odfiltrovány a k veřejnosti se již nedostanou. Důležitým ponaučením tedy je, že stejně jako je nerozumné přikládat velkou váhu tvrzení tabákové firmy, že kouření neškodí zdraví, tak je nerozumné brát příliš vážně oficiální zprávy EU pokud se týkají hodnocení jejích vlastních politik.