Ekonomie Wu-Tangu: hudba jako obrázek (Yo!)

Pokud se díváme na píseň jako na ekonomický statek, zjistíme, že se podstatně liší od některých jiných statků, jako jsou pivo nebo kabelka. Jednak ji může "konzumovat" mnoho lidí na jednou, aniž by se tím vzájemně nějak omezovali (tj. je to "nerivalitní" statek), a jednak lze pouze obtížně zabránit lidem, aby si ji kopírovali (tj. náklady na "vyloučení ze spotřeby" jsou vysoké). Je to právě obtížná vylučitelnost, která autorům písní leží v žaludku, protože jim snižuje příjmy (a někdy je může dokonce odrazovat od skládání). Není proto divu, že se autoři snaží vymyslet způsoby, jak by problém vylučitelnosti vyřešili.

S originálním řešením přišla legendární hip hopová kapela Wu-Tang Clan (zde a zde). Tito hoši si položili otázku, proč by píseň nemohla být chápána jako obraz (obraz je stejně jako píseň do jisté míry nerivalitní - může se na něj dívat několik lidí současně, avšak náklady na vyloučení ze spotřeby jsou nízké - kopie či fotografie obrazů nejsou zdaleka hodnoceny tak vysoko jako originály). A tak podobně jako třeba van Gogh namaloval svoji Hvězdnou noc pouze jednou, tak Wu-Tang Clan zhotovili pouze jednu kopii svého tajně natočeného alba Once Upon A Time In Shaolin. Doufají, že toto album vydraží za podobnou cenu, za jakou se draží obrazy slavných mistrů. Nutno dodat, že i samotná stříbrná ručně zhotovená schránka, ve které je album uloženo, je mistrovským kouskem.

Kdo ale zaplatí vysokou částku za album, které nikdo nikdy neslyšel? I s tímto problémem se chlapci vyrovnali: vezmou své unikátní album na "turné" po muzeích a galeriích, kde si jej návštěvníci budou moci poslechnout pomocí sluchátek (album má prý 128 minut a 31 písní). Samozřejmě budou zavedeny přísné kontroly, které mají zabránit tomu, aby nikdo nemohl zhotovit kopii. Členové skupiny si však jsou vědomi, že riziko zkopírování alba není možné zcela eliminovat.

Pokud vás napadlo, že byste mohli podplatit jednoho z členů skupiny, aby vám pod rukou prodal album za nižší cenu, tak máte smůlu, protože kopii údajně nemají ani samotní členové.

Co se stane s albem, až bude prodáno, Wu-Tang Clan neřeší. Může jej koupit hudební společnost a distrubuovat jej standardním způsobem, může si jej pořídit sběratel a zavřít ho na půdu.

Gratuluju Wu-Tangu k zajímavému nápadu, ale v přehnaný úspěch tohoto projektu příliš nevěřím: problém je, že se skupina nedokáže věrohodně zavázat, že poté, co album prodá, nevytvoří další kopie, čímž by snížila hodnotu originálu a kupci by zůstaly oči pro pláč. Proto bych se bál zaplatit za album příliš vysokou cenu (ze stejného důvodu bych například nezaplatil přemrštěnou cenu za fotografii, která je také snadno reprodukovatelná). To však neznamená, že Wu-Tang Clan album neprodá. Pouze cena asi bude nižší, než si slibují.

Zatím skupina dostala nabídky mezi 2 a 5 miliony dolarů.

Kdo vlastní vtipy?

Předpokládejme, že vymyslím vtip a někdo mi ho "ukradne". Mohu se nějak bránit? Jedná se skutečně o krádež? Podobné otázky si kladou autoři tohoto zajímavého článku. Co zjistili?


1. Lidé přebírají vtipy od ostatních od nepaměti.
2. Tvůrci vtipů (alespoň v USA) nemají příliš mnoho způsobů, jak se právně bránit: copyright chrání konkrétní vyjádření myšlenky nikoli však myšlenku jako takovou.
3. I když je žaloba v některých případech myslitelná, soudní řízení je poměrně nákladné.
4. Přebírání vtipů je někdy obtížně dokazatelné, protože lidé mohou vymyslet podobný vtip nezávisle (zejména pokud je vtip reakcí na nějakou aktuální událost). Někdy také mohou přebírat nevědomky.

A teď to nejzajímavější:

5. Jelikož právo nechrání tvůrce vtipů, mezi samotnými komiky vznikl systém neformálních pravidel. Např. jedno z pravidel je, že vlastníkem vtipu je ten, kdo ho první řekne v televizi. Jaké jsou tresty za porušení těchto pravidel? Špatná pověst mezi kolegy, ocitnutí se na "černé listině" a v krajním případě zvedák na žebra.

Jaké je poučení? Tento příklad je další ilustrací faktu, že pravidla mohou vznikat spontánně, bez zásahu státu. Podle samotných autorů, mohou být pravidla komiků inspirací pro jiné disciplíny, kde existují spory ohledně optimální rozsah copyrightové ochrany, např. v hudbě.

Poslední poznámka: autoři zmiňují, že v "dřívějších dobách" nikdo nepovažoval přebírání vtipů za problém. Vysvětlení tohoto faktu může spočívat v tom, že dříve existovalo mnoho lokálních trhů: komik vystupující v hostincích na Hradecku nekonkuroval komikům vystupujícím na Liberecku či na Budějovicku. S nástupem radia a televize, vznikl jeden velký trh, kdy několik málo nejlepších komiků získá celý trh a "kradení" vtipů začalo být problém.

(Za odkaz díky Cafe Hayek)

Teorie racionálního pomočování

Enuréza je "porucha schopnosti udržet moč u osob, které by již měly umět močení kontrolovat" (wiki). Od kolika let by měl člověk umět kontrolovat močení? Jak jsem se mezi řečí dozvěděl (ne, nebyl jsem u lékaře), na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Ba co víc, věk při kterém se pomočování považuje za normální, se liší napříč zeměmi. Např. Češi jsou prý fanatičtí "močobijci" a pomočování se ve třech letech je považováno za problém, neřkuli za známku špatné výchovy. Oproti tomu v zemích na západ od nás je pomočování akceptovatelné nezřídka i do pěti let věku. 

 

A co že má mít vliv na určení optimálního věku přechodu od plín k záchodové míse? Výnosy a náklady. Látkové pleny znamenají praní a tudíž plýtvání drahoceným rodičovským časem. Rodiče jsou tudíž motivováni odnaučit svoji ratolest pomočování co nejdříve. Papírové pleny jsou, pokud jde o čas rodičů, méně nákladné a rodiče si mohou dovolit nechat dítě pomočovat o něco déle. (Navíc podle čtyř z pěti batolat je pomočování do papírových plen méně nepříjemné, takže i pro děti samotné je pomočování méně "nákladné".)

Vše je bohužel založeno pouze na anekdotické evidenci, data nemám a nevím, zda existují.

Daňajské dary

Včera jsem zmiňoval, že daně a jiné administrativní překážky odrazují supermarkety v ČR od dárcovství potravin, které z různých důvodů nemohou prodat. Podobné překážky znesnadňují dárcovství exponátů muzeím:

"Občanský zákoník totiž od nového roku přikazuje muzeím (tedy jen těm nestátním), že musí zaplatit patnáctiprocentní DPH z darů do svých sbírek.

Jenže to není všechno. 
U věnovaného předmětu se musí udělat odhad jeho ceny – a to také není zadarmo."

A jak moc že závažný je to problém?

"...Muzeum východních Čech loni získalo celkem 1143 kusů darů.

„V rámci přírodovědecké podsbírky tvořily dary za rok 2013 tři procenta," upřesňuje ředitelka Naďa Machková Prajzová."

Viz též zde.

Bohatství odpadů

Kuchař s příznačným jménem Adam Smith, provozuje malou restauraci, ve níž nabízí jídlo připravené z ingrediencí, které obchody a restaurace hodlají vyhodit kvůli blížícímu se datu spotřeby. Ve Smithově restauraci, která se nachazí v Leedsu, platíte tolik, kolik uznáte za vhodné (video).

Vzpomínám si, že dětská SOS vesnička ve Francistown v Botswaně získávala potraviny ze supermarketu stejným způsobem.

ČR je jedna z mála zemí, kde se darovat potraviny nevyplácí: dárci totiž musejí zaplatit 15% daň a uzavřít darovací smlouvu. Vyhození potravin oproti tomu nic nestojí.

Několik poznámek k minimální mzdě

Podle základních učebnic ekonomie má zavedení minimální mzdy zejména dva efekty: na jednu stranu vede k propouštění (zejména mladých a nekvalifikovaných pracovníků), na druhou stranu zvyšuje příjmy těm nízkopříjmovým pracovníkům, kteří o práci nepřijdou.

Ekonomická teorie však nemůže odpovědět na následující tři otázky: 1) Měli by politici minimální mzdu zavádět? 2) Jak velký je vliv zavedení minimální mzdy na nezaměstnanost? 3) Jak účinný nástroj je minimální mzda v boji proti chudobě?

Odpověď na první otázku závisí na odpovědích na zbývající dvě otázky a také na tom, jestli politik upřednostňuje zvýšení příjmů nízkopříjmových zaměstnanců na úkor zvýšení nezaměstnanosti nebo naopak. Odpověď na druhou a třetí otázku může dát pouze empirický výzkum. Ten však jasné odpovědi bohužel nedává. Jak uvádí Greg Mankiw, stovky ekonomů jsou proti zvýšení minimální mzdy v USA, avšak stovky jiných jsou pro (na obou stranách jsou velká jména, včetně nositelů Nobelových cen).

Poznámka 1: Pokud jde o vliv minimální mzdy v ČR, je mi znám výsledek pouze jednoho výzkumu (viz též zde):

"Výsledky provedené ekonometrické analýzy naznačují, že zatímco existuje statisticky významný vliv na růst regionální nezaměstnanosti, potenciální přínos ve formě vlivu na růst důchodu domácností s nejnižšími příjmy je nesignifikantní. Proto lze říci, že minimální mzda v České republice doposud nebyla příliš vhodným a efektivním nástrojem v boji proti chudobě."

Poznámka 2: Jestliže je minimální mzda tak kontroverzní nástroj, proč nezvolit nástroj jiný, méně kontroverzní? Takový existuje, je jím negativní důchodová daň, která by nahradila současný komplikovaný systém sociálních podpor. Možnou odpověď na uvedenou otázku dává v aktuálním rozhovoru Bill Gates:

"Způsob, jakým pomáháme dnes chudým [je také problematický]. Máme podporu bydlení pro chudé, potravinové poukázky, dotování energií, velmi komplexní zdravotní programy. Přerostlo nám to vše vysoko přes hlavu, je to nepředvídatelné, není to dobře nastavené. Schopnost [systému] rozlišit mezi někým, kdo má rodinu, která se o něj může postarat a někým, kdo je skutečně sám, také není příliš dobrá. Je to dokonale zneužitelný systém – ne každý jej zneužívá, ale mnoho lidí ano. Proč se technokraté nepodívají na programy boje s chudobou jako celek a nepředělají je? Obávají se totiž, že pokud by to udělali, snížilo by se jejich financování a tak brání naprosto příšernou věc."

Poznámka 3: Vlažný postoj ke zvyšování minimální mzdy není výsadou pouze "pravicových" ekonomů. Příkladem budiž Paul Krugman, který se před nějakým časem podivoval nad tím, jak rychle se návrh na zvýšení minimálních mezd opřený o argumenty založené na kontroverzních empirických výsledcích stal jedním z klíčových bodů "levicové" agendy.

Poslanci podporují kouření na veřejnosti

Většina poslanců údajně podporuje zákaz kouření v restauracích. Jelikož restaurace je soukromý prostor, je zajímavé, že poslanci nechtějí zakázat kouření také v jiných soukromých prostorech, například v domech a bytech kuřáků, když k nim přijdou na návštěvu nekuřáci. Co je však více zarážející, je to, že poslancům příliš nevadí kouření na veřejnosti - tj. před restauracemi, kam se většina kuřáků má přesunout.

Zřejmě podle poslanců nevznikne příliš velká škoda, pokud se vaše děti musí nedobrovolně prodírat mezi skupinkami kuřáků před restauracemi - jsou to přeci jen 1-2 nádechy a navíc to není v uzavřeném prostoru. To děti a ostatní nedobrovolní pasivní kuřáci v klidu přežijí. Mnohem hůř jsou na tom přeci dobrovolní pasivní kuřáci, kteří se rozhodli trávit svůj volný čas v kuřácké restauraci. Navíc bude mít přesun kuřáků ze soukromých prostor na veřejnost důležitý výchovný dopad: vidíte, děti, všude tu spoustu kuřáků? Jestli budete kouřit, dopadnete jako oni - budete v zimě mrznout před restaurací, zatímco nekuřáci si pěkně v teple užívají 100% mrkvový džus (bez cukru).

Podívejme se na některé argumenty ve prospěch zákazu kouření:

1. Jeden z poslanců uvádí: Viděl jsem osobně umírat kuřáka na rakovinu plic a mohu vás ujistit, že to není nic pěkného," zdůvodnil své jednoznačné "ano".  Pokud někomu leží na srdci zdraví kuřáků, tak by měl vědět, že zákaz kouření v restauracích množství kuřáků pravděpodobně příliš nesníží: většina z nich bude nadále kouřit, pouze jinde než v restauracích.

2. Pokud někdo tvrdí, že samotným kuřákům zákaz kouření v restauracích nevadí (rádi se prý zajdou provětrat) a zároveň že zákaz kouření blokuje tabáková lobby, tak si protiřečí. Říká totiž, že zákaz nepovede ke snížení počtu kuřáků, pouze k jejich přesunutí před restaurace. Proč by to mělo tabákovému průmyslu vadit? Nebude naopak zvýšení kouření na veřejnosti v jejich prospěch, neboť venkovní propagace osloví více potenciálních zákazníků?

3. Podle jiného poslance: "Že jde takový zákon proti svobodě podnikání? S tímto argumentem nesouhlasím, ba naopak se zvýší navštěvovanost těchto společných prostorů." Tento argument také příliš nedává smysl, neboť předpokládá, že majitelé restaurací jsou tak hloupí, že se připravují o zisky, které by mohly mít, kdyby ve své restauraci zakázali kouření. Pokud je daný poslanec o svém argumentu skutečně přesvědčen, ať si založí nekuřáckou restauraci a vydělá jmění.

4. Další poslanec nevidí rozdíl mezi soukromým a veřejným. Jeho argument by totiž platil pouze tehdy, pokud by restaurace byly veřejným a nikoli soukromým prostorem: "Argument, že zákazem kouření se jedná o omezování osobní svobody, považuji za směšný a nehorázný zároveň. Lze to otočit! Proč musí nekuřák snášet bezohlednost kuřáků?" Doporučuji všem kuřákům navštívit byt tohoto poslance a zapálit si tam. Že omezujete jeho svobodu na jeho pozemku? Lze to otočit! A nezapomeňte mu vypít pivo, které má v lednici.


Raději než na omezování kouření v soukromých prostorách, by se poslanci měli zaměřit na omezení kouření na veřejnosti, především před školami a na zastávkách veřejné dopravy. Omezení kouření v soukromí může být obhajitelné pouze výjimečně: např. lze podpořit zákon zakazující kouření v automobilech, pokud jsou přítomny děti (tento zákon částečně platí v USA, Kanadě a Austrálii a bude též od roku 2015 platit ve Velké Británii). Proč bojovníci proti kouření nebojují stejně vehementně na těchto frontách? Jde jim snad jen výhradně o to, aby jejich oblíbená restaurace byla nekuřácká?

Na omezení kouření na veřejnosti (a na zákony chránící před kouřením děti) by se měli zaměřit však především ti, kteří jsou proti zákazu kouření v restauracích. Ukážou tak, že nesledují pouze svůj sobecký zájem, ale že jim skutečně na srdci leží externalita spojená s kouřením.

O kouření v restauracích jsem psal také zde.