Může mít dočasný zákaz kouření v restauracích smysl?

Častý argument ve prospěch plošného zákazu kouření v restauracích je ten, že kuřáci ohrožují zdraví nekuřáků (tj. že kouření způsobuje „negativní externalitu“). Pokud netvrdíme, že nekuřáci mají absolutní právo na čistý vzduch (což nikdo, myslím, konzistentně netvrdí, protože by musel chtít zakázat auta, autobusy, továrny, sanitky, letadla,… a vlastně moderní způsob života jako takový), tak musíme uznat, že tento argument je přinejmenším neúplný: někdy dáváme přednost čistému vzduchu a někdy znečištění. Jak rozhodnout, v jakých případech volit čistý vzduch a v jakých nikoli? Racionální řešení spočívá v porovnání výnosů a nákladů: v případě kouření v restauracích a barech porovnáme, zda kuřáci mají větší prospěch z kouření než nekuřáci z čistého vzduchu. K takovémuto porovnání je nejlépe motivován a informován sám majitel restaurace (on je také oprávněn v této věci učinit rozhodnutí): porovná zisky restaurace při různých režimech a zvolí ten, který zisk maximalizuje. Pokud si nekuřáci cení čistého vzduchu více, než kuřáci kouření, bude mít nekuřácká restaurace vyšší zisky než kuřácká a naopak. A tak např. v barech se zdá být optimální kouření nezakazovat, kdežto např. ve fast-foodech je to naopak. Plošný zákaz kouření může za daných předpokladů situaci pouze zhoršit: někde může vést k zavření restaurací a jinde k jejich přeměně na „soukromé kluby“, na něž se zákaz kouření nebude vztahovat.

Jak však lze vysvětlit fakt (pokud je to skutečně fakt), že zavedení plošného zákazu kouření v některých zemích zisky restaurací nesnížilo a má naopak všeobecnou podporu veřejnosti (včetně kuřáků)? Jedno vysvětlení je, že majitelé restaurací a barů jsou hloupí: na trhu existuje zisková příležitost (zakázat kouření v restauracích) kterou majitelé restaurací z nějakého důvodu nevyužijí. I kdyby to byla pravda, tak řešením problému není plošný zákaz kouření, nýbrž informování majitelů restaurací o tom, že se sami připravují o peníze. Nekuřácké restaurace by tak na trhu nakonec převládly i bez státní regulace.

Jiné vysvětlení může být takové, že nekuřácká restaurace vydělává víc než kuřácká pouze v situaci, kdy jsou i ostatní restaurace (nebo alespoň jejich většina) nekuřácké. V situaci, kdy jsou ostatní restaurace naopak kuřácké, se potom vyplatí mít též kuřáckou restauraci. Za takových podmínek by všeobecná eliminace kouření v restauracích mohla být pro restaurace výhodná a zároveň by mohlo být obtížnější dosáhnout této eliminace spontánně (tj. bez zásahu regulátora), neboť je k němu třeba kolektivní akce ze strany restaurací (viz dodatek níže). Zde je příklad: předpokládejme, že hlavním nákladem kouření pro nekuřáky je zapáchající oblečení; dále předpokládejme, že lidé během večera obvykle vystřídají několik podniků. Potom nekuřácká restaurace nedokáže nekuřáky přilákat, neboť ti nadále nesou náklady v podobě páchnoucího oblečení, ať již během večera navštíví nekuřáckou restauraci nebo ne. Jiným příkladem by mohla být situace, kdy kuřáci chtějí přestat kouřit, avšak mají slabou vůli. Pokud předpokládáme, že si kuřáci dají cigaretu pouze k pivu a kdykoliv mají možnost jít do kuřácké restaurace, tak jí dají přednost před restaurací nekuřáckou, potom se jejich situace zlepší pouze tehdy, když kouření eliminují všechny restaurace. Plošná eliminace kouření by tak představovala pro kuřáky strategické omezení svobody, které jim ve skutečnosti zvyšuje užitek.

Je problém kolektivní akce (pokud skutečně v tomto případě existuje) argumentem pro trvalý plošný zákaz kouření? Ne tak docela: lze např. argumentovat, že pokud je zisk z eliminace kouření dostatečně vysoký, skupina restaurací je schopna se na eliminaci kouření mezi sebou dohodnout (zvláště v případech, kdy jeden majitel vlastní restaurací několik). Pokud je realistický příběh o kuřácích se slabou vůlí, potom sami kuřáci – pokud skutečně chtějí přestat kouřit – mohou přijít s vlastními způsoby strategického sebeomezení (podobně jako Odysseus, který se nechal přivázat ke stěžni, aby odolal lákání Sirén). Avšak i pokud uznáme, že zásah státu může být v této situaci prospěšný, pak trvalý zákaz kouření bude sotva nejefektivnější politikou: stačilo by například, aby zákaz byl pouze dočasný (např. na několik měsíců). To umožní restauracím koordinovaně eliminovat kouření; pokud je tato eliminace skutečně optimální, pak následné zrušení zákazu a obnovení svobody volby již k znovuzavedení kouření nepovede. Pokud eliminace optimální není, restaurace neutrpí výrazné ztráty a po uplynutí doby mohou kouření znovu zavést.

Dodatek

Zjednodušeně lze zmíněný „koordinační problém“ popsat pomocí následující strategické hry mezi dvěma restauracemi:

 

	Kouření zakázáno	Kouření povoleno
Kouření zakázáno	100, 100	70, 90
Kouření povoleno	90, 70	90, 90

 

Čísla v tabulce reprezentují zisky restaurací. Hra má dvě rovnováhy v čistých strategiích: buď obě restaurace kouření zakáží, nebo obě kouření povolí. Rovnováha, kdy je kouření zakázáno, je pro obě restaurace lepší (je „Pareto-dominující“ rovnováhou).  Pokud je ve výchozí situaci kouření povoleno, potom posun do Pareto-dominující rovnováhy vyžaduje koordinovaný postup obou restaurací.