Hudba jako divadlo

Nedávno jsem psal o tom, jak se hip hopová kapela Wu-Tang Clan snaží vypořádat s faktem, že je obtížné lidi donutit, aby platili za reprodukovanou hudbu (vyjádřeno ekonomickým žargonem, reprodukovaná hudba je obtížně "vylučitelná ze spotřeby"). Co na to rockeři?

Tak například Aerosmith dospěli k závěru, že nahrávat nové písně nemá smysl a že je lepší vydělávat koncertováním: koncerty jsou na rozdíl od reprodukované hudby dobře vylučitelné ze spotřeby. Kdo si nekoupí lístek, tak "Love In An Elevator" na živo neuslyší. Aerosmith mají štěstí v tom, že živá a reprodukovaná hudba nejsou pro posluchače dokonale nahraditelné statky: poslechnout si písničky v obýváku není totéž jako poskakovat na stadionu s několika tisíci dalšími lidmi pod dohledem Stevena Tylera a Joe Perryho. Vztah mezi reprodukovanou a živou hudbou je zdá se podobný, jako mezi filmem a divadlem: stejně jako rozvoj filmu nevedl k zániku divadla, reprodukovaná hudba nevede k zániku koncertů.

Fanoušky Aerosmith však asi zklame, že se budou muset obejít bez nových studiových nahrávek své oblíbené skupiny. Tento problém by však bylo možné řešit tím, že by Aerosmith prodávali své nové skladby společně se vstupenkami na koncert - podobně jako bratři Nedvědové v roce 1996 (v ekonomii se této strategii říká "bundling"). Tyto nahrávky by zároveň byly reklamou na jejich koncerty (byť reklama je zřejmě důležitější pro nové kapely, spíše než pro staré harcovníky jako jsou Aerosmith).

Jestli bude úspěšnější hip hopová strategie Wu-Tangu inspirovaná malířstvím či rocková strategie podobná divadlu, ukáže až výsledovka. Velmi pravděpodobně se však můžeme těšit na spoustu nových nápadů od hudebníků, které snaha o vydělání peněz nutí neustále inovovat.