Studená válka na pracovišti

Mladí zaměstnanci, na rozdíl od předchozí generace, prý stále častěji odmítají zůstávat v práci přesčas. Čeká nás doba, kdy přesčas přestane být normou?

Předně není jisté, jestli k odmítání přesčasů skutečně dochází: výsledky jsou podle všeho získány na základě dotazníkového průzkumu, což není právě spolehlivá metoda sběru dat. Připusťme ale, že odmítání přesčasů mezi mladými je faktem; konec konců, teorie nevylučuje, že by k tomuto jevu v důsledku zvyšování příjmů mohlo docházet: při nárůstu příjmů může totiž převládnout "důchodový efekt", tj. ://zpravy.e15.cz/kancelar/kariera-a-vzdelani/mladi-zamestnanci-se-bouri-proti-prescasum-1039299#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylinklidem stačí pracovat méně hodin k tomu, aby dosáhli dané úrovně životního standardu a proto na zvýšení příjmu reagují upřednostňováním volného času a to i přesto, že za hodinu mohou při vyšších příjmech vydělat více než dříve.

Mají však mladí skutečně vyšší příjem než jejich rodiče? Ano, podíváme-li se na jejich celkový očekávaný příjem v průběhu celého života: ačkoliv průměrný pětadvacetiletý zaměstnanec momentálně nosí domů nižší měsíční výplatu než jeho otec, má vyšší výplatu, než měl jeho otec v pětadvaceti; a až mu bude padesát, bude mít pravděpodobně vyšší výplatu, než má jeho otec nyní. Je pravděpodobné, že lidé při rozhodování mezi prací a volným časem berou v úvahu svůj celkový očekávaný příjem spíše než pouze okamžitý příjem.

I když by mladí lidé rádi chodili domů z práce brzy, není pravděpodobné, že se jim to poštěstí. To lze ukázat pomocí jednoduché úvahy. Předpokládejme pro jednoduchost dva zaměstnance: oba by upřednostňovali chodit z práce brzy před pracováním do pozdních hodin. Řekněme, že se tedy dohodnou, že nebudou pracovat přesčas. Takovou dohodu však jeden z nich zřejmě poruší. Proč? Protože tím upevní svoji relativní pozici v práci vůči druhému. Ten, kdo pracuje přesčas, může být s vyšší pravděpodobností povýšen. Zároveň pokud by mělo dojít k propouštění, spíše se mu podaří udržet si místo než tomu, kdo práci navíc nevykazuje. Pokud však jeden pracuje přesčas, bude chtít pracovat přesčas i druhý, aby si naopak svoji relativní pozici nezhoršil. Jestliže oba pracují přesčas, je jejich pozice stejná: oba mají přibližně stejnou šanci, že budou povýšeni či případně propuštěni. Dostávají se tedy do situace, která se jim pranic nelíbí, ze které však není snadného úniku.

Tato situace je podobná závodům ve zbrojení mezi USA a SSSR během studené války: každá strana se snažila tu druhou uzbrojit budováním většího a většího jaderného arzenálu. Avšak pokud má USA i SSSR po sto raketách jsou šance na vítězství pro obě velmoci stejné, jako když má každá jednu raketu. V druhém případě však oba státy ušetří spoustu peněz, které lze použít pro jiné účely. Je ale obtížné se dohodnout na jedné raketě, neboť pokud má jedna strana pouze jednu raketu, je pro druhou lepší mít dvě. Tato ďábelská logika nutila obě velmoci neustále zvětšovat svůj arzenál a stejná logika nutí zaměstnance pracovat ještě o chvilku déle než ostatní.

USA a SSSR se sice dokázali dohodnout na omezení jaderných zbraní, avšak jejich dohoda byla nakonec porušena. Pokud by se zaměstnanci pokusili podobným způsobem zastavit "závody v pracování", jejich dohodu by pravděpodobně čekal podobný osud. Vynutit takovou dohodu je navíc tím těžší, čím více zaměstnanců mezi sebou soutěží. A nesmíme také zapomenout, že za dveřmi každé firmy čekají další soutěžící, kteří jsou ochotni pracovat přesčas, hlavně když dostanou místo. Pracování přesčas tedy pravděpodobně nadále zůstane normou, ať se nám to líbí nebo ne.

Ekonom Jack London

Zatímco Jane Austen byla údajně specialistkou na teorii her, Jack London byl podle všeho ekonom. V Dopisech Kemptona a Wace, napsaných společně s Annou Strunsky, London sám v roli ekonoma vystupuje. Nicméně ekonomie jako takové je pravděpodobně nejvíce v jeho Mořském vlku. O dělbě práce a specializaci zde píše (zřejmě s notnou dávkou sarkasmu) následující:

"Pamatuji se, že jsem myslil na to, jak příjemné jsou výsledky dělby práce, že nepotřebuji studovat mlhy, větry, mořské proudy a vůbec mořeplavectví, abych mohl navštěvovat přítele, který se usídlil až na protějším břehu jednoho výběžku mořského zálivu. Jak výhodné, že se lidé specialisují, uvažoval jsem. Zvláštní znalosti lodivoda a kapitána vystačí pro mnoho tisíc lidí, kteří se nevyznají na moři a v mořeplavectví o nic lépe než já. A naproti tomu zas já, místo abych věnoval své síly poznávání spousty jevů a faktů, soustředil jsem se na několik jevů zvláštních, na příklad na rozbor takového faktu, jako je význam a zařazení E. A. Poea v americké literatuře – jak to dokazuje na příklad můj essay v posledním čísle magazínu Atlantic. Při vstupu na parník, jak jsem procházel uzavřenou kabinou, zočil jsem dychtivýma očima tlustého pána, který četl Atlantic, otevřený právě na stránce mého essaye. A zde máme opět tu dělbu práce, odborné znalosti lodivoda a kapitána, jimiž ti dva umožňují onomu tlustému pánovi těšit se z mé odborné znalosti Poea, zatím co ho bezpečně převážejí ze Sausalita do San Franciska."

Londonův příběh ukazuje, že specialista na E. A. Poea se může stát obstojným mořeplavcem a naopak mořeplavec může být zběhlý v literatuře. Jinými slovy komparativní výhody, na základě kterých se lidé specializují, nejsou podle něj dány exogenně, nýbrž jsou výsledkem okolností a investic do lidského kapitálu. London je tak na stejné lodi jako např. Adam Smith, který tvrdil, že rozdíl "mezi filosofem a pouličním nosičem, není myslím dán ani tak přírodou, jako spíše obyčejem, zvykem a vzděláním."

Mořský vlk dále obsahuje zajímavé pasáže o cost-benefit analýze, zejména o hodnotě života:

"Vždyť je-li vůbec jaký smysl v poptávce a nabídce, pak je život tím nejlacinějším zbožím na světě. Máme pouze určité množství vody, určité množství země, určité množství vzduchu; ale života, který se domáhá zrození, toho je bez konce. Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne. Naše ledví obsahují možnost milionů životů. Kdybychom jen měli dost času a příležitosti, abychom využili do posledního ždibce všech ždibců nezrozeného života, co jich v sobě nosíme, mohli bychom se stát otci celých národů a osídlit celé kontinenty. Život? Třesky plesky! Nemá ceny. Ze všech laciných věcí je tou nejlacinější. Všady chodí žebrotou. Příroda ho rozhazuje marnotratnou rukou. Kde je místo pro jeden život, zasévá jich tam tisíc a je z toho jen život požírající život, až nakonec zbývá ten nejsilnější a nejhltavější."

London si také všímá, že hodnota života závisí na tom, kdo jej hodnotí. Odmítá hodnocení života člověka týmž samým člověkem, neboť takové hodnocení je nutně výrazně vychýlené směrem nahoru.

"Víte, že jedinou cenou, kterou život má, je ta, kterou sám sobě přikládá? A je to ovšem přepínání, protože život je nutně předpojatý ve svůj vlastní prospěch. Vezměme toho člověka, co šplhal do lanoví. Držel se tam, jako by byl drahocennou vzácností, pokladem dražším nad brilianty a nad rubíny. Vám je tak drahý? Ne. Mně snad? Vůbec ne. Sám sobě? Ano. Jenže já jeho ocenění sebe neuznávám. On se nemožně přeceňuje. Je dost a dost života, domáhajícího se zrodu. Kdyby byl spadl a vystříkl mozek na palubu jak med z plástve, nebyla by to, pro svět žádná ztráta. Neměl pro svět cenu. Nabídka je přílišná. Cenu měl jen sám pro sebe, a aby se dokázalo, jak je ta cena vymyšlená, nebyl by si ve smrti ani vědom toho, že sám sebe pozbyl. Jenom on sám se hodnotil nad brilianty a rubíny. Brilianty a rubíny jsou ty tam, rozmázly se na palubě a vědro mořské vody je spláchne, přičemž on sám ani neví, že jsou ty brilianty a rubíny ty tam. On sám vůbec nic neztrácí, protože při ztrátě sama sebe ztrácí také vědomí ztráty."

Kromě toho si na své přijdou i příznivci teorie her a třeba benthamovské psychologie.

Když "ano" znamená "ne"

Pokud očekáváte povolební komentář varující před hrozbami korporativismu, budete zklamáni. Tentokrát bude řeč o Bulharsku.

Bylo vždy obecně známo, že v Bulharsku kývnutí znamenalo "ne", kdežto zavrtění hlavou znamenalo "ano".  Jak jsem se však nyní dozvěděl zde a zde, Bulhaři stále více a více přejímají  gestikulaci obvyklou ve zbytku Evropy. S odmítavým přikývnutím se prý již téměř nesetkáte.  Ekonomy zabývající se konvencemi tento vývoj příliš nepřekvapí.

Gestikulace je konvencí, tj. určitým zažitým způsobem chování. Pokud lidé konvence následují, chovají se předvídatelně a mohou tak své činy dobře koordinovat. Lidé většinou nemají potřebu se od konvencí odchylovat, protože by tím poškodili sebe i ostatní. Příkladem konvencí mohou být významy nejen různých gest, ale též mluveného a psaného jazyka; mezi konvence patří různé technologické standardy, jako jsou typy elektrických zásuvek a napětí v nich, jakož i rozchody železničních kolejí. Konvencemi jsou též pravidla pro dělení úrody mezi majitele půdy a zemědělce, a také pravidla určující zda jezdit na levé či pravé straně vozovky.

Do jaké míry jsou konvence stabilní? Mohou se měnit "zdola" (spontánní aktivitou lidí) či pouze "shora" na základě nařízení vlád? To jsou některé z otázek, které si položil oxfordský ekonom H. Peyton Young. Model, který vytvořil, je schopen vysvětlit následující pozorované skutečnosti: 1) "lokální konformitu", neboli fakt, že každá komunita lidí obvykle používá jednu zavedenou konvenci (např. všichni řidiči jezdí na pravé straně vozovky); 2) "globální diverzitu", neboli fakt, že komunity, které spolu nepřichází často do styku, mohou mít odlišné konvence (např. v Británii jezdí řidiči na levé straně, kdežto v kontinentální Evropě na pravé straně); 3) "skokové změny" - konvence nejsou zavedeny jednou provždy a může docházet k jejich změnám "zdola" na základě náhodných událostí. Tyto náhodné události se nahromadí v průběhu času a vedou k rychlé změně konvence (evoluční biologové v podobné souvislosti mluví o "přerušovaných rovnováhách").

Proč tedy podle Youngova modelu dochází v Bulharsku ke změně gestikulace? Z prostého důvodu: Bulhaři jsou nyní mnohem více ve styku s lidmi, pro které přikývnutí znamená "ano" a častěji tak dochází k nedorozuměním. Youngův model také předpovídá, že ke změně konvence dojde rychle (což se zdá být v souladu se skutečností), neboť je přeci jenom poněkud nepohodlné, pokud se lidé nedokážou mezi sebou domluvit.

"Stiglerova lekce" aneb jak dopadnou volby

George Stigler vždy zdůrazňoval následující základní princip ekonomie: když chceš zjistit, co lidé zamýšlejí, místo abys poslouchal to, co říkají, dívej se na to, co dělají. Mimo jiné to znamená, že různé dotazníky a průzkumy veřejného mínění nejsou zrovna spolehlivým zdrojem informací. Lidé často neříkají pravdu, a to ne nutně proto, že by chtěli někoho vědomě obelhat, ale třeba prostě proto, že přemýšlet je nákladné a něco "plácnout od boku" je nic nestojí. Někdy třeba ani nevědí, že nemluví pravdu - možná, že něco nalhávají sami sobě.

Chcete-li tedy vědět, jak dopadnou volby, zapomeňte na předvolební průzkumy. Co je ale alternativou? To, jak lidé skutečně volí, před volbami pozorovat pochopitelně nemůžeme. To, co ale můžeme, je naslouchat těm, pro něž je "plácání od boku" drahé. A to jsou sázkové společnosti. Sázkové společnosti mají k dispozici stejně špatné metody zjišťování volebních preferencí, jako ostatní. Nicméně mají alespoň motivaci výsledky svých průzkumů nezkreslovat: každé takové zkreslení by totiž znamenalo potenciální ztrátu peněz, a to si nemohou dovolit.

Co tedy vyčteme ze sázkových kurzů?

1. Zvítězí ČSSD a získá více než 26 %.

2. Do sněmovny se určitě dostanou: ČSSD, KSČM, TOP 09 a ANO 2011.

3. Do sněmovny se určitě se nedostanou LEV 21 a DSSS.

4. Strana svobodných občanů, Strana zelených, Česká pirátská strana a Hlavu vzhůru dosáhnou přibližně stejného výsledku.

5. ODS získá přes 8,5 %.

6. TOP 09 získají méně než 12,5 %.

7. KSČM získá 14,5 %.

8. KDU-ČSL získá více než 5,5 %.

9. Úsvit přímé demokracie bude mít těsně pod 5 % avšak více než 4,5 %.

10. SPOZ získá více než 4 %.

11. ANO 2011 získá 14,5 %.

12. ČSSD a KSČM získají dohromady více než 101 křesel.

13. Do sněmovny se dostane minimálně 6 stran.

UPDATE: Jak úspěšné byly sázkové společnosti? Žádná sláva (což pouze potvrzuje Stiglerova slova).

1. NE. ČSSD získala 20,45 %
2. ANO.
3. ANO.
4. ČÁSTEČNĚ ANO. V původním příspěvku jsem neuvedl, že Strana zelených měla podle kurzů získat více než 2,5 % (ve skutečnosti 3,19 %) a že měla získat o něco více hlasů než ostatní tři  (SSO 2,46 %, Piráti 2,66 %, Hlavu vzhůru 0,42 %).
5. NE. ODS získala 7,72 %.
6. ANO. Výsledek: 11,99 %.
7. TÉMĚŘ ANO. Ve skutečnosti 14,91 %.
8. ANO. Výsledek: 6,78 %.
9. NE. Výsledek: 6,88 %.
10. NE. Výsledek: 1,51 %.
11. NE. Výsledek: 18,65 %.
12. NE. Výsledek: 83 křesel.
13. ANO. Ve skutečnosti 7.

EU hlásí vbrus(e)lení do bankovního systému

V úterý byl formálně schválen jednotný mechanismus dohledu pro země eurozóny. Je to důvod k oslavě? 

Jednotný mechanismus dohledu je jednou z iniciativ tvořících chystanou bankovní unii. Ta má fungovat následujícím způsobem:

1. Právě schválený mechanismus dohledu s vedoucí úlohou Evropské centrální banky má dávat pozor, aby se banky nedostaly do problémů. Jednou z uváděných příčin krize bankovního sektoru byl špatný bankovní dohled. Nyní se má za to, že dohled bude vykonáván lépe. Nikde se však nedovíme, proč by lidé z Evropské centrální banky měli být schopnější, než lidé z národních centrálních bank. Centralizace dohledu a bankovní regulace může ve skutečnosti způsobit problémy: pokud došlo v minulosti k chybám národních dohledových orgánů, příp. k přijetí špatných regulačních opatření, nesl náklady těchto chyb především daný stát. Je velmi nepravděpodobné, že by k takovým chybám došlo v několika státech najednou, a tedy že by byla zasažena celá eurozóna; riziko špatných rozhodnutí tak bylo v rámci eurozóny diverzifikováno. V rámci jednotného mechanismu dohledu však ponese případné chyby celá eurozóna. Dalším problémem centralizace je to, že neumožňuje experimentování a zkoušení nových přístupů k bankovní regulaci. Toto experimentování a kopírování úspěšných praktik by mohlo vést k nalézání stále lepších a lepších řešení.

2. Pokud jednotný dohled selže a banky se do problémů  přeci jen dostanou, mají zde být nástroje k jejich řešení: hlavní myšlenka je taková, že náklady těchto řešení by měl nést především bankovní sektor (akcionáři a věřitelé bank) a nikoli daňoví poplatníci. To je chvályhodná myšlenka, nicméně není zřejmé, proč by kvůli tomu měla být vytvářena bankovní unie. Neexistuje důvod, proč by takováto pravidla nemohla být přijata na úrovni jednotlivých států.

3. Jelikož soukromé prostředky často k řešení potíží bank nestačí, mají existovat záchranné fondy, které by měly vstoupit na scénu v další fázi. Jedná se o fondy financované jednak z příspěvků samotného finančního sektoru a jednak z veřejných prostředků. Řada států (a pochopitelně Evropská komise) tlačí na to, aby tyto fondy byly společné pro celou Eurozónu. Vytvořením unijního fondu se má předejít situaci, kdy by stát neměl ve svém rozpočtu dostatek prostředků pro záchranu bankovního sektoru a mohl se tak sám dostat do dluhových problémů. Z nějakého důvodu se zde automaticky předpokládá, že banky jsou jiné než ostatní firmy a stát by je měl zachraňovat, aby jejich pád nezhoršil ekonomickou situaci země. Není divu, že veřejná podpora bank je v EU mnohem rozsáhlejší než např. v USA. Avšak i kdybychom přijali myšlenku, že někdy je méně nákladné banku zachránit z veřejných prostředků než ji nechat padnout, je vytvoření jednotného unijního fondu problematické. Pomineme-li fakt, že existence takového fondu povede k ještě rizikovějšímu chování bank, neboť ty si budou moci být jisté, že prostředků na jejich záchranu bude vždy dostatek, vyvstává otázka, jak s prostředky takového fondu nakládat. Jelikož v EU dominuje národní uvažování (žádný evropský národ neexistuje), povede sdílení prostředků v rámci jednoho fondu nutně ke sporům. V případě, že budou tyty spory závažné, může být ohrožena samotná myšlenka evropské integrace.

4. Bankovní unie má též řešit problém propojenosti finančního sektoru, díky níž může docházet k přelévání bankovní krize z jednoho státu do ostatních. Pokud se banka v nějakém státě dostane do problémů, orgány daného státu je obvykle řeší způsobem, který nebere v úvahu dopady na ostatní státy. Centralizovaný systém rozhodování má tyto efekty přelévání internalizovat. To na papíře může jistě fungovat dobře, nicméně jak víme, že unijní orgány rozhodnou optimálně? Můžeme si být jisti, že  tyto orgány nebudou sledovat partikulární zájmy? Vzhledem k absenci účinných kontrolních mechanismů, které by tomu bránily, bude nutné se v tomto spoléhat na dobrou vůli úředníků. Přitom efekty přelévání lze řešit i jinými způsoby než centralizací: například vyjednáváním dotčených stran nebo stanovením jasných pravidel pro řešení problémů majících přeshraniční rozměr.

Ač některé prvky bankovní unie mají racionální jádro, celý projekt ve výsledku spíše přispěje k prohloubení evropského trápení. Bankovní unie se zdá být poháněna především poptávkou určitých skupin po větší centralizaci EU, než snahou problémy s bankami skutečně řešit. Na další možnost skutečného řešení potíží bankovního sektoru si tedy budeme muset počkat minimálně do příští krize. Čekání to možná nebude ani moc dlouhé. 

Rendez-vůz

Pražské metro se chystá nabízet nové služby: v dohledné době se prý budete moci nechat nejen svézt, ale i svést. Jeden vůz metra má totiž být vyhrazen pouze pro ty, kteří hledají seznámení. Prostě nastoupíte se svazkem okrasné flory a třeba budete mít štěstí, že potkáte anděla, který vás nepošle do háje. Zní to jako pohádka. Slyšte však slova metroskeptikova, který má o úspěchu tohoto projektu vážné pochyby.

1. Seznamovací vagon bude využívat málo lidí. Svět se dělí na dva typy lidí: ti, kteří někoho mají, a ti, kteří nikoho nemají. Pokud patříte do první skupiny, můžete si pogratulovat: na světě existuje někdo, kdo si myslí, že nejste úplně nejhorší. Pokud však nikoho nemáte, vyvstává otázka proč tomu tak je. Jelikož nemáte na čele napsáno, že jste právě dal kopačky Miss Sluneční Soustava 2012, existují pochybnosti, zda ve vaší nezadanosti není nějaký háček. Tyto pochybnosti pouze zvýšíte tím, když nastoupíte do seznamovacího vagónu. Potenciálním zájemcům totiž vysíláte následující signál: "už jsem zkusil všechno, tak alespoň ten vagón." Čím více dáváte najevo, že někoho hledáte, tím horší signál vysíláte.

2. Naprostá většina pasažérů budou muži. Podle psychologů (i podle chlapů u nás v hospodě) jsou ženy nerady iniciátorkami seznámení. Jeden výzkum ukázal, že drtivá vězšina (93 %) žen je raději pozvána na rande, než aby sama zvala. U mužů je to naopak: 83 % raději zve. Ať jsou pro to důvody jakékoli, žena cestující seznamovacím vagonem dává v sázku svoji reputaci více, než muž, proto si dvakrát rozmyslí, jestli nastoupí.
 

3. Nejvíce lidí bude hledat seznámení ve špičce. Lidé neradi dávají najevo, že se chtějí seznámit, a tak si hledají k seznámení záminky. Např. on-line seznamování funguje často nejlépe mimo oficiální seznamky: na stránkách, kde se sdílí hudba, hrají hry nebo vyplňují různé testy. Je to proto, že na těchto stránkách může každý předstírat, že nehledá partnera na sdílení cesty životem, nýbrž pouze na sdílení cesty k živým death metalovým nahrávkám. Co tedy uděláte, když se chcete seznámit v metru? Půjdete do seznamovacího vozu "nedobrovolně". Toho docílíte nejlépe tehdy, půjdete-li "na lov" ve špičce. ("Já se rozhodně nechci s nikým seznamovat. Jsem tu jen proto, že v ostatních vagonech je plno.") Výsledek bude ten, že počet cestujících se ve špičce ještě zvýší (pokud ovšem nebudou seznamovací vagony jezdit pouze mimo špičku).

4. Seznamovací vagon bude lákadlem pro podvodníky a skvělým místem pro provozování prostituce. Ti, kteří přeci jen zavítají do seznamovacího vagonu, jsou zřejmě v průměru méně šťastnější  (koneckonců, hledají partnera v metru), než cestující v ostatních vagonech (možná budou i nadprůměrně naivní). Jejich situaci mohou snadno využít různí podvodníci. Pro podvodníky pravděpodobně není obvykle úplně zcela snadné najít si vhodnou oběť. Seznamovací vagon jim umožní koncentrovat potenciální kandidáty pěkně na jednom místě. Počkají si na vás za skalkou nebo pod můstkem a zbytek se bojím domyslet. Vagón je též pochopitelně ideálním místem pro provozování prostituce. Užuž se vám zdá, že jste našel ženu svých snů, když v tom zjistíte, že to dnes máte za litr.

To, že se seznamovací vagon ovládne především prostituce, bych viděl jako nejpravděpodobnější scénář. Není zcela vyloučeno, že s takovým scénářem počítá i sám dopravní podnik: prý se uvažuje o tom, že na seznamovací vagon budou lákat turisty. Vítejte v České republice - první zemí se státem organizovanou prostitucí na světe!

Pane ministře, jaká je vaše oblíbená skupina? (Aneb o tom, jak ministr zemědělství poslouchá country, zatímco ministr průmyslu industriální rock)

Když americký ekonom Mancur Olson cestoval v padesátých letech minulého století po Evropě, překvapila ho jedna věc: Západní Německo - ačkoliv nedávno prohrálo válku - zažívalo rozkvět, zatímco Velká Británie - válečný vítěz - trpělo hospodářskou stagnací. Olson se na několik desítek let zamyslel proč tomu tak je a přišel s odpovědí, která mu přinesla slávu (alespoň mezi jeho kolegy v akademii): mohou za to zájmové skupiny.

Olson argumentoval, že v každém státě dochází k postupnému soustřeďování moci v rukou úzkých zájmových skupin. Ty pak skrze politiky získávají různé výsady na úkor ostatních. Pod rozličnými záminkami se jim daří prosazovat omezení dovozů, tvorbu domácích monopolů a podobně. A tak například výrobci automobilů hlásají "automobilovou soběstačnost" a vykřikují, že domácí vozidla jsou kvalitnější než to poruchové Volvo či Ferrari z dovozu. Někdy je jejich rétorika tak úspěšná, že sami vykořisťovaní spotřebitelé uvěří, že jsou tato ochranářská opatření v jejich dlouhodobém zájmu. Skutečnost je však taková, že tam, kde o průmyslové politice rozhodují průmyslníci, o zemědělské politice zemědělci a o politice zaměstnanosti odbory, dochází ke stagnaci a často i k zvyšování nerovnosti.

Co tedy stálo za prosperitou Německa? Podle Olsona to byla paradoxně prohraná válka, která smetla existující zájmové skupiny a přerušila tak dlouho budované vazby mezi nimi a politiky. Když k tomu přidáte politiku kladoucí důraz na individuální svobodu, prosazovanou tehdejším ministrem hospodářství (a později kancléřem) Ludwigem Erhardem, máte hospodářský zázrak.

Musíme tedy nejprve prohrát válku, abychom měli prosperitu? Olson to neviděl tak černě: podle něj stačí, aby si lidé uvědomili, co brání jejich prosperitě a pokusili se prosadit příslušná opatření. Nikoli taková, která dostanou lobbyisty z chodeb ministerstev do ministerských křesel, nýbrž taková, která je pošlou zcela pryč z budov ministerstev.