Z čeho (ne)mít hrůzu

Nedávno jsem navštívil Londýn. Na letišti jsem nastoupil do autobusu, avšak neměl jsem drobné na jízdenku. Zaplatil jsem tedy pětilibrovkou. Řidič nechtěl ztrácet čas přehrabováním se v mincích, a tak mě ujistil, že mi vrátí až na konečné. Jelikož už bylo pozdě na to vystoupit, neboť řidič držel moji bankovku pevně v ruce, musel jsem zažít hodinu hrůzy, jestli se ještě někdy shledám se dvěma librami, které mi po právu náležely.

Podobné situace jsou v ekonomii známé jako „hold-up problems“ (ustálený český překlad, myslím, neexistuje). Zde je typický příklad: Jana uvažuje, zda investovat do Petrovy firmy. Investovala by, pokud by věděla, že Petr bude tvrdě pracovat. Petr to sice může předem slíbit, má mu však Jana věřit? Petr nemá moc velkou motivaci svůj slib skutečně dodržet poté, co má Janiny peníze v kapse. Jana by mu tedy věřit neměla, a tudíž by neměla do jeho firmy investovat. To je ovšem nemilé pro oba: jak Petr, tak Jana by na tom byli lépe, pokud by k investici došlo. Problém je, že Petr se nedokáže věrohodně zavázat, že bude skutečně pracovat tvrdě a pro Janu je soustavné monitorování Petrova úsilí nákladné.

S „hold-up problems“ se v nějaké formě každý z nás setkává velmi často: už jenom na mém londýnském výletě jsem je zažil třeba při směňování peněz (Dostanu zpátky libry, poté co jsem beze svědků pánovi s pistolí za přepážkou předal několik tisíc korun?), při uschování kufru na recepci v hotelu (Popře recepční, až si večer pro kufr přijdu, že jsem jej tam skutečně uschoval? Nebude chtít obohatit svůj šatník o moji oblíbenou košili?) nebo prakticky při každém placení čehokoliv. Ačkoliv mě tyto situace dennodenně děsí, dopadají pro mě většinou dobře: nikdo mě obvykle neokrade. Stojí mě to pouze žaludeční vředy.

Záhadou je, PROČ mě nikdo většinou neokrade (zdravím jednu z nečestných výjimek – autobusáka z mosambického Maputa. Eu vou te pegar, bastardo!): pro některé mohou být náklady špatného svědomí vyšší, než užitek z dodatečných peněz, které by nepoctivě získali;  pro takové lidi platí, že čím vyšší je částka, kterou mohou nepoctivě získat, tím spíš se chovají nepoctivě. Jiní se mohou chovat poctivě proto, že chtějí, abych s nimi obchodoval znovu: pokud by byli nepoctiví, přišli by o budoucí zákazníky, a tím i o svoji živnost. Tato logika platí jak pro ty, kteří svému svědomí naslouchají, tak pro ty, kteří ho ignorují.

Nepředpokládám, že Londýnský řidič autobusu očekával, že mě ještě někdy potká. Musel jsem se tedy spolehnout na to, že hlas jeho svědomí bude silnější než touha získat dvě libry. Vyšlo to. Na rozdíl od svého mozambického kolegy, mi totiž nakonec peníze vrátil. Oddechl jsem si a strčil jsem mince do kapsy u kalhot. Vzhledem k propustnosti mé kapsy to však bylo také naposledy, co jsem je spatřil.

Právo na platební účet

Evropská komise si všimla, že se v EU stále ještě vyskytují lidé, kteří nevyužívají jeden z hlavních výdobytků moderní civilizace - platební účet. Podle zprávy Světové banky se konkrétně jedná o asi 58 milionů jedinců (což je přibližně 11 % celkové populace EU), z nichž 25 milionů (tj. asi 5 % populace EU) by si účet rádo zřídilo (Komise neuvádí, jak toto číslo zjistila, proto je ho třeba brát s rezervou). Komise se tedy jala tento vskutku závažný společenský problém řešit: v červenci 2011 vydala Doporučení o přístupu k základnímu platebnímu účtu (2011/442/EU), které vyzvalo členské státy, aby do 6 měsíců přijaly opatření za účelem umožnění přístupu k základnímu účtu pro spotřebitele. V srpnu 2012 však bylo zjištěno, že pouze několik států doporučení následovalo.

 

Nedávno tedy Komise předložila návrh směrnice, ve kterém „zakládá právo“ (sic!) na přístup k základnímu platebnímu účtu. Návrh zároveň specifikuje charakteristiky, které tento základní účet musí splňovat a stanovuje, že tento účet bude zdarma nebo za „rozumný poplatek“.

Absurdita toho to návrhu má hned několik rozměrů: předně by Komisi mělo být jedno, zda někdo využívá účet nebo ne, stejně jako by jí mělo být jedno, jestli např. lidé mají televizi, jezdí autobusem nebo používají email. To je ovšem pouze normativní stránka věci. I kdybychom však z nějakého (pro mě těžko představitelného) důvodu připustili, že všichni co chtějí mít účet, by k němu měli mít přístup, pak dané opatření zřejmě není tím nejefektivnějším, které k danému cíli vede: základní platební účet, který má řešit problém 5 % lidí, má totiž být dostupný všem bez rozdílu, přičemž náklady pravděpodobně ponesou banky. Méně nákladným řešením by bylo opatření, které by se zaměřilo přímo na oněch 5 % (bylo by třeba zjistit, co těmto lidem brání si účet zřídit - zda je to chudoba, fakt, že jsou v dané zemi nerezidenti, apod.).

Pokud jsme dostatečně paranoidní (a možná, že ani příliš paranoidní být nemusíme - viz zde a zde), pak by úsilí Komise o rozšíření používání bankovních účtů mohlo být chápáno nikoli jako touha pomoci oněm 5 %, nýbrž jako snaha přimět co nejvíce lidí k bezhotovostnímu styku s cílem získat informace o veškerých probíhajících transakcích. Ať už by takováto snaha byla vedena se zdánlivě bohulibým úmyslem efektivněji spravovat záležitosti v kompetenci Komise, získané informace by byly lehko zneužitelné. Dříve či později by velmi pravděpodobně zneužity byly, neboť - ač se na to občas zapomíná - v Evropské komisi sedí také jenom lidé.

Co se děje na Národohospodářské fakultě VŠE

Zde je můj rozhohor pro iList a zde je "bonus pro kikoťi". Průběh celé kauzy je poměrně přesně popsán zde.

Racionální negramotnost

Při výšlapu z Kořenova na Jizerku, když máte jazyk na řidítkách a už sotva popadáte dech, vás s definitivní platností odrovná následující cedule:

Proč si někdo nechá zhotovit reklamní ceduli s pravopisnými chybami a vystavuje ji?

Jedno vysvětlení je to, že daná osoba pravopis neovládá. Toto vysvětlení je však vysoce nepravděpodobné, a to hned z několika důvodů. Za prvé, pokud delší dobu bydlím na nějakém místě, většinou dobře vím, jak název onoho místa správně napsat. Za druhé, pokud si nechávám zhotovit nákladnou (vidíte ty barvy?) ceduli, poradím se nejprve se spoustou lidí o tom, co na ní bude: je velká šance, že alespoň někdo z nich bude gramotný. Zdá se tedy, že chyby jsou na ceduli záměrně. Je tak nutné se ptát, proč by vystavování cedulí s pravopisnými chybami mohlo být racionální.

Důvodem by mohlo být to, že chci ubytovávat určitý typ zákazníků. Např. se mohu snažit odradit přechytralé turisty. Mohu chtít, aby mí zákazníci byli z těch, kteří pravopisné chyby nedokáží identifikovat: možná, že lidé se špatnými znalostmi pravopisu budou obecně méně bystří a podaří se mi je oklamat při placení (podobnou strategii údajně používají tvůrci spamů). To však nemusí fungovat, neboť přechytralý turista nebude nutně odrazen, nýbrž si naopak může chtít moje ubytování zvolit s cílem mě-negramotu oklamat. Zároveň to přechytralé turisty nemusí odradit ani v případě, že jejich úmysly jsou dobré: turistům jde přeci jen především o kvalitní ubytování a ne o to, abych jim jako majitel skládal básně k snídani.

Na koho bude tedy tato strategie fungovat? Koho pravopisné chyby dokáží odradit od ubytování se? Jsou to  různí "grammar Nazis" a hnidopichové - zkrátka hosté, o které nikdo nestojí, neboť s nimi není po večerech zábava (místo pití na baru si čtou Máchu) a neustále někoho obtěžují kvůli kravinám. Tleskám tedy majiteli Zemanovy chaty a příště se u něj rád ubytuji.

P. S. Veškeré případné pravopisné chyby v tomto článku jsou způsobené mojí negramotností.

Jaký je skutečný dopad eurodotací?

Kohezní politika (politika soudržnosti) se zaměřuje se na vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů mezi státy a regiony v rámci EU. Podle oficiálních údajů přispívá tato politika k růstu ČR 0,8-1,1 p. b. v krátkém období a 0.4-0.5 p. b. v dlouhém období. Údaje jsou zjištěny pomocí metodiky HERMIN, o níž se dozvídáme následující:

„Zdůrazňujeme, že tato zpráva […] může kvantifikovat přinejlepším „pravděpodobné“ dopady kohezní politiky. V této oblasti analýzy politických dopadů jsou výsledky podmíněny ekonomickým modelem použitým ke konstrukci kontrafaktuální situace, tj. situace ekonomiky při absenci kohezní politiky.“

„V naší kontrafaktuální situací odečteme výdaje na kohezní politiku.“ „[…]žádné další změny nejsou provedeny a není učiněn pokus modelovat „náhradní“ veřejný investiční program financovaný z domácích zdrojů, který by nahradil „chybějící“ výdaje […]. Toto je velmi umělý předpoklad, protože při absenci kohezních výdajů kofinancovaných EU by téměř jistě existoval náhradní investiční program financovaný z domácích zdrojů, ačkoliv by asi byl rozsahem menší.“

Jinými slovy, použitá metodika předpokládá, že nic z toho, co bylo vybudováno s podporou fondu soudržnosti by bez této podpory vůbec nevzniklo! Nejen že tento absurdní předpoklad nadhodnocuje efekty politiky soudržnosti, ale též zajišťuje, že efekty této politiky na růst budou nutně vždy nezáporné.
 

Proč by tyto efekty mohly být teoreticky i záporné? Pod vlivem kohezní politiky je řada zdrojů vynaložena neproduktivně, a to jak při soutěži o peníze z fondů („dobývání renty“), tak při samotném čerpání dotací (administrativní náklady). Část těchto zdrojů by při absenci kohezní politiky mohla být využita produktivně a přispět tak k vyššímu růstu. Tento fakt použitá metodika naprosto ignoruje.

Autoři zmíněné zprávy si sice některá omezení své analýzy uvědomují, avšak jejich výhrady jsou  v politických dokumentech EU odfiltrovány a k veřejnosti se již nedostanou. Důležitým ponaučením tedy je, že stejně jako je nerozumné přikládat velkou váhu tvrzení tabákové firmy, že kouření neškodí zdraví, tak je nerozumné brát příliš vážně oficiální zprávy EU pokud se týkají hodnocení jejích vlastních politik.

Máš problém? Tak upaluj!

Pro někoho je „pálení čarodějnic“ záminkou dát si s přáteli špekáček, zapít ho pivem a zazpívat si „Bednu“, pro jiného je to příležitost spálit hromadu odpadu a vyhnout se pokutě. Byly však doby, kdy lidé „čarodějnice“ pálili z jiných důvodů (a za použití jiných „paliv“). Podle ekonomky Emily Oster se lidé v dřívějších dobách snažili pálením „čarodějnic“ řešit hospodářské problémy. Osoby nařčené z čarodějnictví měly údajně být zodpovědné za špatné počasí (klimatologie byla tehdy ještě v plenkách) a v důsledku toho i za hospodářský útlum. Na podporu své hypotézy Oster ukazuje, že nejvíce se pálilo v tzv. „malé době ledové“ (s vrcholem v sedmnáctém století), kdy nízké teploty vedly k nižší úrodě a – jelikož zemědělství bylo dominantním sektorem hospodářství – tedy i k ekonomickému poklesu.

Hypotéza o „obětních beráncích“ má podle Oster oporu i v některých jiných studiích, které např. ukazují, že hospodářský pokles šel v minulosti ruku v ruce s častějším lynčováním obyvatel černé pleti na americkém jihu, nebo že dlouhodobě špatné počasí vede (i v současnosti) k zabíjení „čarodějnic“ v Tanzánii (dochází k němu v průměru jednou za pět let). „Čarodějnice“ bývá v tomto případě zabita vlastní rodinou a jedná se zpravidla o nejstarší ženu v domácnosti. Rodina se tímto krokem krutým způsobem zbavuje nejméně produktivního člena v dobách nedostatku. V sub-saharské Africe je zase v čarodějnictví spatřována příčina AIDS.

Obecně se tedy zdá, že kdykoliv společnost pálí nějaký vážný problém, lidé se vrhnou na „pálení čarodějnic“. Pozitivem je, že toto pálení je stále častěji pouze obrazné a bez obětí na životech a že skutečný oheň máme spíše na ty špekáčky.

Může mít dočasný zákaz kouření v restauracích smysl?

Častý argument ve prospěch plošného zákazu kouření v restauracích je ten, že kuřáci ohrožují zdraví nekuřáků (tj. že kouření způsobuje „negativní externalitu“). Pokud netvrdíme, že nekuřáci mají absolutní právo na čistý vzduch (což nikdo, myslím, konzistentně netvrdí, protože by musel chtít zakázat auta, autobusy, továrny, sanitky, letadla,… a vlastně moderní způsob života jako takový), tak musíme uznat, že tento argument je přinejmenším neúplný: někdy dáváme přednost čistému vzduchu a někdy znečištění. Jak rozhodnout, v jakých případech volit čistý vzduch a v jakých nikoli? Racionální řešení spočívá v porovnání výnosů a nákladů: v případě kouření v restauracích a barech porovnáme, zda kuřáci mají větší prospěch z kouření než nekuřáci z čistého vzduchu. K takovémuto porovnání je nejlépe motivován a informován sám majitel restaurace (on je také oprávněn v této věci učinit rozhodnutí): porovná zisky restaurace při různých režimech a zvolí ten, který zisk maximalizuje. Pokud si nekuřáci cení čistého vzduchu více, než kuřáci kouření, bude mít nekuřácká restaurace vyšší zisky než kuřácká a naopak. A tak např. v barech se zdá být optimální kouření nezakazovat, kdežto např. ve fast-foodech je to naopak. Plošný zákaz kouření může za daných předpokladů situaci pouze zhoršit: někde může vést k zavření restaurací a jinde k jejich přeměně na „soukromé kluby“, na něž se zákaz kouření nebude vztahovat.

Jak však lze vysvětlit fakt (pokud je to skutečně fakt), že zavedení plošného zákazu kouření v některých zemích zisky restaurací nesnížilo a má naopak všeobecnou podporu veřejnosti (včetně kuřáků)? Jedno vysvětlení je, že majitelé restaurací a barů jsou hloupí: na trhu existuje zisková příležitost (zakázat kouření v restauracích) kterou majitelé restaurací z nějakého důvodu nevyužijí. I kdyby to byla pravda, tak řešením problému není plošný zákaz kouření, nýbrž informování majitelů restaurací o tom, že se sami připravují o peníze. Nekuřácké restaurace by tak na trhu nakonec převládly i bez státní regulace.

Jiné vysvětlení může být takové, že nekuřácká restaurace vydělává víc než kuřácká pouze v situaci, kdy jsou i ostatní restaurace (nebo alespoň jejich většina) nekuřácké. V situaci, kdy jsou ostatní restaurace naopak kuřácké, se potom vyplatí mít též kuřáckou restauraci. Za takových podmínek by všeobecná eliminace kouření v restauracích mohla být pro restaurace výhodná a zároveň by mohlo být obtížnější dosáhnout této eliminace spontánně (tj. bez zásahu regulátora), neboť je k němu třeba kolektivní akce ze strany restaurací (viz dodatek níže). Zde je příklad: předpokládejme, že hlavním nákladem kouření pro nekuřáky je zapáchající oblečení; dále předpokládejme, že lidé během večera obvykle vystřídají několik podniků. Potom nekuřácká restaurace nedokáže nekuřáky přilákat, neboť ti nadále nesou náklady v podobě páchnoucího oblečení, ať již během večera navštíví nekuřáckou restauraci nebo ne. Jiným příkladem by mohla být situace, kdy kuřáci chtějí přestat kouřit, avšak mají slabou vůli. Pokud předpokládáme, že si kuřáci dají cigaretu pouze k pivu a kdykoliv mají možnost jít do kuřácké restaurace, tak jí dají přednost před restaurací nekuřáckou, potom se jejich situace zlepší pouze tehdy, když kouření eliminují všechny restaurace. Plošná eliminace kouření by tak představovala pro kuřáky strategické omezení svobody, které jim ve skutečnosti zvyšuje užitek.

Je problém kolektivní akce (pokud skutečně v tomto případě existuje) argumentem pro trvalý plošný zákaz kouření? Ne tak docela: lze např. argumentovat, že pokud je zisk z eliminace kouření dostatečně vysoký, skupina restaurací je schopna se na eliminaci kouření mezi sebou dohodnout (zvláště v případech, kdy jeden majitel vlastní restaurací několik). Pokud je realistický příběh o kuřácích se slabou vůlí, potom sami kuřáci – pokud skutečně chtějí přestat kouřit – mohou přijít s vlastními způsoby strategického sebeomezení (podobně jako Odysseus, který se nechal přivázat ke stěžni, aby odolal lákání Sirén). Avšak i pokud uznáme, že zásah státu může být v této situaci prospěšný, pak trvalý zákaz kouření bude sotva nejefektivnější politikou: stačilo by například, aby zákaz byl pouze dočasný (např. na několik měsíců). To umožní restauracím koordinovaně eliminovat kouření; pokud je tato eliminace skutečně optimální, pak následné zrušení zákazu a obnovení svobody volby již k znovuzavedení kouření nepovede. Pokud eliminace optimální není, restaurace neutrpí výrazné ztráty a po uplynutí doby mohou kouření znovu zavést.

Dodatek

Zjednodušeně lze zmíněný „koordinační problém“ popsat pomocí následující strategické hry mezi dvěma restauracemi:

 

	Kouření zakázáno	Kouření povoleno
Kouření zakázáno	100, 100	70, 90
Kouření povoleno	90, 70	90, 90

 

Čísla v tabulce reprezentují zisky restaurací. Hra má dvě rovnováhy v čistých strategiích: buď obě restaurace kouření zakáží, nebo obě kouření povolí. Rovnováha, kdy je kouření zakázáno, je pro obě restaurace lepší (je „Pareto-dominující“ rovnováhou).  Pokud je ve výchozí situaci kouření povoleno, potom posun do Pareto-dominující rovnováhy vyžaduje koordinovaný postup obou restaurací.